Z Wikimentum

ICCROM

Památková péče > Mezinárodní spolupráce > Organizace/Instituce
Věda a výzkum > Projekty vědy a výzkumu v NPÚ > Dějiny a teorie památkové péče > Terminologický slovník památkové péče

ICCROM[1] (dříve International Centre for Conservation and Restoration of Monuments, dnes International Centre for the Study of the Preservation and Restoration of Cultural Property) – Mezinárodní centrum pro studium ochrany a restaurování hmotného kulturního dědictví je mezivládní organizace věnující se péči o kulturní dědictví s celosvětovou působností. ICCROM je nezávislou organizací s deklarovanou vazbou na UNESCO a složenou z členských států. Těch je v současné době 133. Hlavními orgány organizace je Valné shromáždění,[2] Rada[3] a Sekretariát.[4] Sídlem ICCROM je Řím, nejsevernější dvůr v komplexu San Michele stojícím na pravém nábřeží Tibery.[5] Vedle kanceláří jsou v sídle ICCROM učebny, společenská místnost, knihovna, archiv, laboratoř. Centrum nevlastní žádné ubytovací prostory. V roce 2015 se má ICCROM stěhovat do nového sídla budovaného prakticky přes ulici v areálu kláštera San Francesco a Ripa u Porty Portese.

Rozsah římského ICCROM je skromný, lze si jej představit asi jako větší vysokoškolskou katedru se zázemím nebo Územní odborné pracoviště NPÚ. Profesionální tým tvoří dnes 37 zaměstnanců rozdělených na 5 početně zhruba stejných útvarů: Kancelář generálního ředitele, Útvar lokalit (nemovitých památek), Útvar sbírek (movitých památek), Poznatkové a komunikační služby (knihovna, web, archiv), Finance a administrativa (zvláště týkající se kursů a akcí, např. pomoc s úředními jednáními, vízy, zajištěním ubytování apod.). Ve dvou základních odborných útvarech jsou zaměstnáni projektoví manažeři - často zároveň lektoři (vždy odborníci v péči o památky či sbírky) a administrativní asistenti. Pocházejí z celého světa, standardně ovládají několik světových jazyků. Generální ředitel je především dominantním reprezentantem organizace. Dále v ICCROM krátkodobě pracují 3 - 4 stážisté (začínající odborníci s patřičnou jazykovou výbavou, pracují a studují v ICCROM po dobu 2 - 6 měsíců, nejčastěji asistují při organizaci probíhajících kursů) a spolupracovníci (většinou starší vědečtí či pedagogičtí specialisté provádějící v Římě ve spolupráci s ICCROM 2-5 měsíců výzkum). Stážistům či vědeckým kolegům poskytne ICCROM odborně konsultační a administrativní pomoc a kancelářské zázemí, ale žádnou další finanční podporu.

Z hlediska programu naplňuje ICCROM od svého počátku dvě výchozí zaměření: celosvětové působení a předmět zájmu v péči o nemovité i movité památky a sbírky. Základními oblastmi činnosti jsou vzdělávání (v převaze školení), informační servis, kooperace a koordinace, obhajoba a šíření vhodných postupů, výzkum. Ve všech oblastech se řídí určitými strategickými prioritami (koncipovány vedením), které se, stejně jako celý ICCROM, poměrně dynamicky vyvíjí.

V oblasti vzdělávání organizuje Centrum momentálně 8–10 mezinárodních kursů ročně. Vždy jde o postgraduální kursy pro mladší nebo i pokročilé profesionály v daných specializacích péče o památky či sbírky. Zhruba polovina těchto akcí má celosvětový záběr a je v převaze obecněji zaměřena (stavební dědictví, konzervace kamene, konzervace zvukových a obrazových sbírek, atd.). Jiné jsou specializovanější (konzervace japonského papíru apod.). Jen 2–3 kursy už dnes probíhají v Římě, (který sám je ovšem jednou ze stěžejních atraktivit a zdrojů výuky), ostatní v jiných městech a zemích s tradicí v oboru kursu (technologie péče o dřevěné artefakty v Oslu, péče o moderní architekturu v Helsinkách, rizikový management katastrof v Japonsku atd.). Další skupina kursů je regionální, soustřeďující se na geografická a kulturně společenská specifika obecné péče (pro arabské země, asijskopacifický či latinskoamerický a karibský region). Některé kursy jsou organizovány ve víceletých periodách, některé bývají utlumeny, ale vznikají samozřejmě i novinky snažící se reagovat na aktuální či opomíjenou problematiku (např. Letní škola komunikačních a vyučovacích dovedností v péči o kulturní dědictví a vědě). Ve většině kursů ICCROM hraje jeho tým roli v prvé řadě koordinátora nebo i jen dílčího spoluorganizátora a klíčovou odpovědnost přebírají partnerské instituce – university, muzea, nadace apod.[6].

Délka kursů je velice různorodá od 2 do 8 týdnů. Kombinuje se v nich praktické i teoretické učení, vždy nejméně z poloviny v terénu. Její součástí jsou exkurse a terénní cvičení. Účastníci mají zajištěny učební materiály i další pomůcky a technické vybavení. Očekává se od nich aktivní zapojení, obvykle i předem doma zpracované úkoly, někdy závěrečná výstupní práce či dokonce zkouška. Výuka probíhá až na výjimky v angličtině, absolventi obdrží certifikáty. Účastníci (průměrně 15 v kursu) bývají vždy vybíráni (převis poptávky nad kapacitou) podle kvalifikace a praxe, doporučujících dopisů a obvykle jimi zpracovaných krátkých odborných prezentací. Většinou bývá vybírán jeden zástupce za stát, který má reprezentovat. Snahou výběru u většiny kursů je mimo jiné dosáhnout v rámci vzdělávaného předmětu maximální regionální, kulturní i profesní různorodost přijatých studentů. Přednášejícími a školiteli jsou vždy velmi kompetentní odborníci (nikoliv vždy nejrenomovanější), v převaze zahraniční, z různých kontinentů.

Informační servis ICCROM představuje předně jeho knihovna, vedení webové stránky a vydávání internetového periodika e-News, sestavování aktualizovaného celosvětového seznamu vzdělávacích a školících kursů a programů v odvětví péče o kulturní dědictví, a vydávání odborných knih (zaměřených tematicky či regionálně, autoři jsou v převaze externí). Velká část publikací je dnes již dostupná on-line zdarma.

Knihovna ICCROM patří k největším pokladům této instituce. Obsahuje více než 112 000 knih, časopisů (okolo 1800 titulů), sborníků, legislativních textů, zpráv i audiovisuálních materiálů z období posledních 60 let v podstatě v desítkách jazyků (s důrazem na nejvýznamnější světové, hlavně angličtinu). Fond je nesmírně věcným a úplným souborem publikací o všech oblastech péče o kulturní dědictví (v prvé řadě o hmotném).[7] Knihy se půjčují pouze prezenčně (výjimečné meziknihovní půjčky), možné je kopírování (tolerované je dnes nejrychlejší přefocování). Studovna se všemi fondy je v budově Centra, přístupná komukoliv. Ročně ji navštíví několik tisíc čtenářů, kolem 500 zde studuje pravidelně. Principiálním přínosem knihovny je její digitální rejstřík, pro který jsou rešeršovány všechny jednotlivé články (!) periodik i sborníků. Do roku 2013 byly důsledně prováděny i jejich obsahové anotace. Katalog je samozřejmě přístupný on-line.[8] Ke knihovně patří knihkupectví vybraných titulů většinou z produkce ICCROM.

Mimo edukace působí ICCROM, zvláště jeho vedení, v řadě diplomaticko kulturních misí koordinujících a formálně podporujících a rozvíjejících řešení a organizování péče o kulturní dědictví např. v rozvojových zemích apod.

V oblasti vědy, respektive výzkumu, ICCROM zejména dnes nepředstavuje podstatného aktivního realizátora. Role organizace v tomto směru je spíše koordinační, organizační a konsultační, iniciující spolupráci a zapojení jiných specialistů a badatelů. Předmětově je ICCROM ve vědě partnerem především v jemu vlastních doménách (památkové vzdělávání, management, politika, popřípadě teorie oboru). Chemická laboratoř v budově Centra nemá např. vysokoškolské parametry a slouží spíše jen k doplňkové výuce v kursech technologických neprofesionálů, rozhodně nikoliv k serioznímu výzkumu. (Vedení laboratoře je ostatně zajišťováno externími spolupracovníky.)

Z akcí odborné diskuse a pořadatelství je třeba vyzdvihnout v alternativních letech poměrně náročně pořádaná mezinárodní Fóra odborníků.[9] Každoročně je udělována cena ICCROM pro 1 až 2 osobnosti se zásadním přínosem pro oblast péče o kulturní dědictví.

ICCROM hospodaří s rozpočtem okolo 9,5 mil € na dva roky, přičemž hlavní příjem je z pravidelných členských příspěvků států, dále z příspěvků italské vlády a dalších dárců a také ze školného. 85% výdajů je personálních, ostatní většinou na kursy. Školné kursů bývá kolem 300 € na týden. Centrum je schopno výjimečně poskytnou dílčí finanční podporu na studium v kursu, stipendia už dnes neposkytuje ani nezprostředkovává.

Samostatnou kapitolou je vztah ICCROM a hostitelské země, respektive jejích památkových a kulturních institucí. Tento vztah je tradičně nepříliš vstřícný z italské strany (mluví se o letité závisti postavení ICCROM). Následkem toho je paradoxní značně omezená spolupráce zvláště s italským ministerstvem pro kulturní dědictví, komplikace při zprostředkovávání konsultací v některých italských institucích apod. Podle zkušeností z posledních let se však zdá, že se i tento stav mění k lepšímu. Kupodivu snazší spolupráce se jeví být mezi ICCROM a Vatikánskými úřady.

Stručné dějiny

ICCROM je ve své historii aktérem i dokladem velice dynamického vývoje mezinárodní památkové péče.[10] Založen byl v roce 1958 (oficiálně prohlášeno 1959) na přímý návrh UNESCO s podporou ICOM a pozváním italské vlády a Instituto Centrale del Restauro na usídlení v Římě. Cílem bylo vytvořit instituci pro mezinárodní rozvíjení a koordinaci výzkumu a vhodných metod v péči o movité, ale zvláště nemovité památky a organizování mezinárodního vzdělávání v této oblasti. Takováto technicko metodická výkonná instituce UNESCO chyběla, přičemž jako vhodný byl vybrán status nezávislé mezivládní organizace finančně podporované členskými státy a popřípadě dalšími partnery.[11] Instituce nazvaná Římské centrum byla v prvních dvou letech vedena provizorní radou, která jmenovala prvním ředitelem Harolda Plenderleighta, anglického chemika, vědce a bývalého renomovaného vedoucího laboratoří Britského muzea. Protiváhou technologicko materiálového směřování byl zvolený zástupce ředitele Paul Philipott, odpovědný za koncepční a programový rozvoj. Primárním úkolem bylo vytvoření prvotního statusu a vztahu s italskými institucemi. Následující desetiletí se stalo obdobím rozvoje mezinárodní památkářské spolupráce v konsolidovaném, byť rozděleném poválečném světě. Centrum získalo doplněnou novou Radu (z předchozí např. Brandi, noví např. Gazzola, Gysin, Lorentz.). Byly položeny základy regulérní činnosti Centra v odborném konsultování (nubijské starověké památky ohrožené Asuánskou přehradou -1960, povodně v Benátkách a Florencii 1966 atd.), knihovny a dokumentačního centra, pravidelných kursů v Římě (Architectural Conservation od 1962 - nejdříve na fakultě architektury Římské university, Mural Paintings Conservation od 1968), výzkumu (technologicko materiálového - spíše slaďování). Dokladem odborných personálních kvalit Římského centra byl zásadní podíl několika jeho členů na formulování Benátské charty (1964) a potažmo vzniku ICOMOS (1965).

V roce 1971 byl změněn název na Mezinárodní centrum pro péči (o památky), čímž bylo odstartováno sedmileté období ředitelství Paula Philipotta. Tento belgický umělecký historik a humanista je hlavním reprezentantem pojetí péče o hmotné kulturní dědictví jako kulturně společenské problematiky založené na kritickém hodnocení, a nikoliv řízené technologicko výzkumnými normativními principy.[12] Mezinárodní centrum posílilo ve všech ohledech (finančně personálně, programově) a přestěhovalo se do nového sídla v ulici San Michele (1972). V jeho činnosti dominovalo vzdělávání (celkem 4 kursy v Římě) nad výzkumem, v němž Centrum mělo sloužit nadále jako koordinátor. V daném etapě se také rozvinula spolupráce s odborníky ze Spojených států. Klíčový strategickým počinem tehdejší mezinárodní péče o hmotné kulturní dědictví se stalo založení a realizace konceptu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO (1972), pro nějž Centrum začalo sloužit jako jedna ze 3 poradních organizací.

Na přelomu 70. a 80. let získává Centrum na návrh nového ředitele Bernarda Feildena dosavadní název ICCROM. Feilden byl vyhlášený britský památkový architekt technicko koncepčního i praktického myšlení. Jeho heslo bylo „pravidelný dozor a údržbu, prosím.“[13] Vedle administrativně sociálního upevnění zázemí ICCROM prosazoval Feilden ve výuce i praktické práci této instituce aplikaci památkové teorie v praxi, a to interdisciplinárním týmovým přístupem a také ekonomicko provozními ohledy. Nástupcem na postu ředitele se stal poté Cevat Erder, turecký archeolog, památkář a vysokoškolský pedagog, jehož citlivost na potřeby rozvojových zemí se odrazila v důrazu na organizaci nových regionálních kursů.

V době celospolečenských globálních změn se pokusil začít měnit ICCROM další ředitel, prof. Andrzej Tomaszewski, polský architekt a památkář. ICCROM byl computerizován, byla prováděna řada administrativních, strukturálních institucionálních změn, i když osobně prof. Tomaszewski tíhnul spíše ke zkvalitňování kursů a jejich lektorů. Po jeho rozpačité čtyřleté periodě byla řada změn dokončena za ředitele Marca Laenena, belgického archeologa a uměleckého historika. Uzavírala se s ním jedna éra ICCROM, mimo jiné i personálně, zatímco nové tisíciletí začalo s novým ředitelem Nicholasem Stanley-Pricem, britským archeologem, památkářem a teoretikem památkové péče. Byl to čas nového budování, intelektuálních konceptů a pokusů o rehabilitaci výzkumu, stejně jako kursů konaných přímo v Římě. Jeho následovník, původem alžírský archeolog a historik Mounir Bouchenaki, se pokoušel rozvíjet hlavně prezentačně diplomatickou mezinárodní roli Centra. Současný ředitel, Stefano de Caro je dalším vystudovaným archeologem a památkovým politikem, ale prvním Italem na ředitelském postu.

Zatímco v praktické činnosti, především ve vzdělávacích kursech, se mezinárodní role ICCROM neprojevuje žádnými ideologicko politickými rozpory, naopak v nich všeobecně panuje veliká kulturně oborová sounáležitost mezi studenty i vyučujícími, ve vedení a oficiálním institucionálním vystupování této organizace je tomu jinak. Zde se ICCROM stává stále více politicky determinovaným aparátem.[14] Epocha konkrétní odborné mezinárodní spolupráce garantované silnými osobnostmi byla v novém tisíciletí nahrazena důrazem na politicko diplomatickou a koordinační roli, technická a metodická doporučení řešení ustoupila preventivním programům a misím. Namísto odborníků na péči jsou v týmu ICCROM dnes povětšinou manažeři kulturního dědictví, v nejlepším případě zprostředkovatelé. Silnou osobností v památkářském či muzejním světě není ani aktuální ředitel.[15] Podle všeho se zdá, že do činnosti ICCROM stále silněji promlouvají řešení otázek ekonomické udržitelnosti této instituce a, prostřednictvím Valného shromáždění a Rady, zájmy jednotlivých členských zemí. S nárůstem globalizace, institucí evropské integrace, zvyšování prestiže dalších velmocí a jejich prosazování i ve sféře globální kulturní politiky a kulturního dědictví, s rozšiřováním pluralizace kulturních, výzkumných a nadačních organizací, růstem turismu atd. je ICCROM jednou z institucí, jejíž prestiž viditelně slábne a musí čelit uvedené konkurenci v oblasti mezinárodní péče o kulturní dědictví.[16] Není proto divu, že ICCROM musí naléhavě hledat svou novou roli a identitu. Může čerpat zejména ze svých dlouholetých zkušeností, popularity, kontaktů, organizačního a prostorového zázemí, nesmí ale ztratit svůj kulturní étos. Historie Centra jasně ukazuje, že ve stadiu dynamické proměny a nutnosti obhajovat svou pozici byla tato instituce takřka permanentně a vždy se na ní pokoušela aktivně rozumně reagovat.

Česká republika jako člen ICCROM

Česká Republika je členským státem ICCROM od roku 1996.[17] Její poplatek za členství činí v současné době 14613 € na dva roky. Na bienální zasedání jezdí pravidelně zástupce MK ČR, ovšem žádný Čech v dalších orgánech nikdy nebyl. Za dobu existence ICCROM se zúčastnilo některých z jeho kursů 24 Čechů (v převaze kursy týkající se sbírkových předmětů, restaurování a technologií). Pokud se podařilo zjistit, přednášejícími byli pouze architekt Baše a doktor Líbal v 80. letech 20. stol., navíc spíše jednorázově. Je tedy možno tvrdit, že naše spolupráce s ICCROM je v porovnání s jinými obdobně postavenými státy (např. Polsko, Rumunsko) nezaznamenatelná.

Vít Jesenský, Praha, 17.7.2014

Citace: Vít JESENSKÝ: ICCROM, in: Terminologický slovník památkové péče, on-line: http://wiki.npu.cz/index.php/ICCROM, publikováno: 28. 7. 2014, ověřeno: (DOPLŇTE datum ověření!)

Reference

  1. ↑ Následující charakteristika vznikla jako syntéza informací z podkladových materiálů a publikací o ICCROM, dílčích konsultací např. na MK ČR a bezprostřední vlastní zkušenosti autora. Z části je také reakcí na nepřesné či zkreslené odkazy a představy, které lze někdy o této organizaci slyšet od domácích památkářů, restaurátorů, pedagogů apod. Viz www.iccrom.org [cit. 1. července 2014], Annual Report 2012-2013. ICCROM Newsletter. 2013, č. 39. ISBN 978-92-9077-236-1.
  2. ↑ V jeho čele je president, je tvořeno 1 zástupcem za každý členský stát. Pravidelně se schází každé 2 roky. Jeho hlavním úkolem je určovat politiku Centra, jeho finanční regulaci, schvalovat rozpočet, generálního ředitele, přijímat nové členy.
  3. ↑ Tvořena maximálně 25 volenými zástupci Valného shromáždění a zástupcem UNESCO, Italské vlády a italského „národního památkového ústavu“ Istituto Superiore per la Conservazione ed il Restauro. Společně s generálním ředitelem sestavuje návrhy programu a rozpočtu organizace a působí jako určitá výkonná složka Valného shromáždění.
  4. ↑ Tvořen generálním ředitelem (volen Valným shromážděním na návrh Rady) a odpovídajícím personálem. Jde v podstatě o skutečné realizátory činnosti.
  5. ↑ Blok několika dvorů a budov vznikl z iniciativy papeže postupně od 17. stol. jako jakési centrum sociálních a zdravotních služeb. Od šedesátých let slouží areál jako sídlo Ministerstva kulturního dědictví, kulturních aktivit a turismu a také Instituto Superiore per la Conservazione ed il Restauro. Prostory ICCROM jsou ovšem výsledkem novodobé “betonářské” obnovy budovy.
  6. ↑ Např. kurs architektonického dokumentování a informačních systémů ARIS byl zásadně utvářen Gettyho nadací.
  7. ↑ Ve fondu jsou samozřejmě i publikace a časopisy v češtině, zejména novodobé. Svou prezentační roli sehrávají a jsou k dispozici zaujatému publiku, i když by větší dopad měly publikace v angličtině.
  8. ↑ Ve svém oboru se tak římská knihovna řadí hned za největší knihovní zdroje, kterým nemůže konkurovat finančně (např. Kongresová knihovna ve Washingtonu, knihovna UNESCO v Paříži, knihovna Gettyho institutu v Los Angeles apod. Je zbytečné dodávat, že v ČR nelze najít knihovnu s fondem srovnatelným s ICCROM. Klíčovou postavou knihovny Centra je již mnoho let její vedoucí, opravdový památkářský knihovník a polyglot, Paul Arenson.
  9. ↑ V roce 2013 bylo zaměřené na roli vědy v péči o kulturní dědictví. Viz http://forum2013.iccrom.org [cit. 1. července 2014].
  10. ↑ Dějiny organizace zpracoval k jejímu padesátiletí žijící nestor Centra a dlouholetý vedoucí Útvaru nemovitých památek Jukka Jokilehto. Pro nezúčastněné odborníky zdánlivě nepodstatnou faktografii sestavil autor ve skvěle strukturovanou čtivou kroniku organizace jako malé institucionální a ideové dějiny mezinárodní památkové péče. Viz JOKILEHTO, Jukka. ICCROM and the Conservation of Cultural Heritage. Rome: ICCROM, 2011. ISBN 978-92-9077-229-3. Viz také STANLEY-PRICE, Nicholas; KING, Joseph. Conserving the authentic: essays in honour of Jukka Jokilehto, ICCROM Conservation Studies 10. Rome: ICCROM, 2009. ISBN 978-92-9077-220-0.
  11. ↑ Je zajímavé, že mezi 5 zakládajícími státy bylo Polsko.
  12. ↑ Tento přístup příhodně rezonoval v italském prostředí a obzvláště s filosofií Cesare Brandiho.
  13. ↑ Povinnou klasikou je jeho všeobecně uznávaná obsáhlá památkářsko architektonická „bible“ Conservation of Historic Building. Viz FEILDEN, Bernard M. Conservation of Historic Building. Oxford: Elsevier, 2003. 3. vydání. ISBN 0-7506-5863-0.
  14. ↑ V nedávné historii ICCROM jsou jasně vysledovatelné posuny dle aktuálních politicko regionálních zájmů a priorit. Po rozvoji partnerství a kursů pro severoafrické země od 90. let 20. stol. se pozornost přesunula do jihovýchodní Asie a posléze Jižní Ameriky a opět k arabským zemím. Ve Valném shromáždění i Radě se stále silněji uplatňují Afričané, Číňané a představitelé Blízkého východu, přičemž svou tradiční pozici se stále snaží aktivně obhájit památkářsky nejsilnější západoevropské země.
  15. ↑ Jak upozornil současný vedoucí Útvaru nemovitých památek, Joseph King, který je sám zkušeným vyjednavačem amerického stylu a příkladem nástupu diplomatického managementu na místo teoreticko kulturní erudice jeho předchůdce Jukky Jokilehta, v dnešní době už dějiny ICCROM v Jokilehtově pojetí (traktované silnými osobnostmi ředitelů) napsat nepůjdou. Dnešní doba nemá mezinárodně respektované představitele oboru, protože se na nich odborná veřejnost není schopna shodnout, respektive jich máme tolik, kolik nezapomeneme.
  16. ↑ Těžiště výzkumu i vzdělávání se nejméně od sedmdesátých let 20. stol. přesunulo do amerických universit, a dnes už i do některých evropských. V současné době jsou vysokoškolské graduální programy v památkové péči již poměrně početné v Americe, Asii i Evropě, a dále se rozvíjejí - specializují. Roste také počet štědře financovaných výzkumných ústavů, laboratoří a restaurátorských center. Tento fakt má zřetelný dopad na formulování globální metodologie a politiky péče o kulturní dědictví.
  17. ↑ Ještě na počátku 90. let 20. stol. byly přidruženým členem (dnes neexistující možnost) i Státní restaurátorské ateliery, které nejméně jednou na Valné hromadě reprezentovala Ing. Kopecká.
Citováno z „http://www.unitis.cz/wikimentum/index.php?title=ICCROM&oldid=534“