Zobrazení zdroje stránky Praha (NM), pomník sv. Václava na Václavském náměstí

[[Památky]] > Praha > Nové Město | [[Národní kulturní památky (Rozcestník)|Národní kulturní památky]]

'''Pracovní verze stránky'''

== Evidence kulturních památek ==

NKP http://monumnet.npu.cz/chruzemi/list.php?IdCis=NP%2C19

ÚSKP http://monumnet.npu.cz/pamfond/list.php?IdReg=151850

== Uměleckohistorické a památkové hodnocení národní kulturní památky ==

[[Soubor:MIS00335218-pnm-vaclav-f-matyas-kracik-MIS.jpg|náhled|Praha 1, Nové Město, Václavské nám., pomník sv. Václava. Foto NPÚ/MIS, Matyáš Kracík, zdroj https://iispp.npu.cz/mis/documentDetail.htm?id=335218]]
'''Národní kulturní památka Pomník sv. Václava (Praha 1 – Nové Město, hlavní město Praha). Uměleckohistorické a památkové hodnocení'''

'''Vypracovala: Ludmila Koběrská'''

'''Monumentální sousoší svatého Václava realizované ve svém definitivním pojetí v letech 1912 až 1924 je vrcholným, kvalitativně vyspělým a ideově nadčasovým dílem zakladatele novodobé české sochařské tradice, profesora Uměleckoprůmyslové školy a později Akademie výtvarných umění v Praze, Josefa Václava Myslbeka (1848 - 1922).'''

Svatováclavským pomníkem vytvořil sochař umělecký monument celonárodního významu v původním smyslu jeho určení, totiž jako umělecký výraz  základních duchovních zájmů národa, symbolizující současnosti odkaz staré české státnosti a kultury.

Formování koncepční a umělecké myšlenky pomníku a jeho vlastní realizace, zaujímá v Myslbekově tvorbě více než třicetileté období náročného tvůrčího procesu, který svým časovým rozpětím nemá adekvátní srovnání v historickém  kontextu české sochařské produkce.

Studiemi jezdecké sochy knížete Václava se Myslbek s příznivým ohlasem veřejnosti zabýval již v letech 1887 – 1888, kdy na základě státního stipendia vymodeloval své první návrhy, zatím ještě bez přímé souvislosti s uvažovaným pomníkem. Zejména druhá varianta sochy, na níž byl jezdec pojat jako „mladý mánesovský rek“, přinesla jejímu tvůrci velký mezinárodní úspěch. K myšlence vybudování nového svatováclavského pomníku vedl sochaře jednak starší nerealizovaný návrh pomníku sv. Václava s fontánou od Bedřicha Seelinga, tradice místa a s ní související záměr městské rady nahradit odstraněnou barokní Bendlovu svatováclavskou sochu, jež dala náměstí roku 1848 jméno, „důstojnějším a rozměrům náměstí přiměřenějším pomníkem“.

Určujícím podnětem ke vzniku monumentu se však stala až dokončovaná nová architektonicko-kompoziční dominanta náměstí, budova muzea Království českého. Podle projektu jejího autora, architekta Josefa Schulze, měl jezdecký pomník prvního českého světce zaujímat místo na rampě schodiště a završovat tak spolu s alegorickými Wagnerovými sochami nad fontánou její plastickou výzdobu (podnes vrcholí štít vstupního risalitu sochami Géniů se svatováclavskou korunou v rukou). O definitivním umístění sochy rozhodla komise s mezinárodní účastí, která se vyslovila ve prospěch solitérního umístění pomníku v nynější situaci pod muzeem, kde se mohla jeho monumentální kompozice lépe uplatnit.

Myslbek získal prestižní zakázku svatováclavského pomníku na základě svého konkursního modelu z roku 1894, který byl spolu s dalším kvalitním návrhem Bohuslava Schnircha ohodnocen 1. cenou a za podpory Josefa Hlávky posléze upřednostněn pro realizaci. Tento soutěžní návrh, postavený na malebný sokl navržený Bedřichem Ohmannem, vycházel sice z původní myšlenky, postavu svatého Václava však Myslbek ideově prohloubil do podoby křesťanského knížete – bojovníka. Toto pojetí světce však narazilo na nepochopení větší části veřejnosti, která preferovala obecnou představu mírumilovného knížete Schnirchova pojetí.

V dalších návrzích Myslbek opustil představu bohatě reliéfně zdobeného soklu, určenému spíše pro komorní plastiku a vedle hlavní jízdní sochy nově komponoval čtyři volné plastiky českých světců, historicky blízkých osobě knížete – sv. Ludmilu, biskupa Vojtěcha, opata Prokopa a poustevníka Ivana. Tento rozvrh již ponechal, pouze Ivan později ustoupil blahoslavené Anežce. Připojením světeckých postav, přizpůsobených formou i výrazem jezdecké soše, byl pomník ideově zpřesněn, prokomponován a obsahově domyšlen. Důležitou změnu provedl sochař i v ústřední soše, která výrazově zvážněla, pohybově se zklidnila  a její pohled se od korouhve obracel směrem k divákovi.

K práci na definitivním modelu na níž se podílela řada Myslbekových žáků, přistupoval sochař velmi zodpovědně, což dokládá jeho rozsáhlá konzultační práce s odborníky od oblasti hippologie až po znalce historických reálií. Myslbek započal práci na pomníku nejdříve koncipováním koně v klidu, čímž docílil maximálního výrazového soustředění na postavu jezdce. Obzvláštní úsilí pak věnoval modelaci hlavy světce, pro niž v letech 1902 – 1903 vypracoval devět přípravných studií, v nichž krystalizuje představa zemského světce do ideální podoby, spojující rysy mužnosti s citovostí a uvážlivostí.

Sádrový model jezdecké sochy byl hotov v roce 1904. Pomník odlila firma Bendelmayer a Červenka, na architektuře podstavce spolupracoval s Myslbekem do roku 1904 Bedřich Ohmann, dále Antonín Dryák, secesní ornamentální výzdoba je dílem Celdy Kloučka. Práce na pomníku se protáhly do roku 1914, kdy byl odhalen bez dalších světeckých figur. Ty byly doplňovány až do roku 1922 , přičemž socha sv. Vojtěcha nebyla zcela dokončena ani v době Myslbekovy smrti.

Svatováclavský pomník je nejvyzrálejším projevem pozdní etapy sochařovy tvorby, směřující k monumentálnímu realismu se zřejmým záměrem psychologické prohloubenosti postav a vybavení jejich individuality v rámci ikonografického typu. Svou velkorysou uměleckou koncepcí, precizním urbanistickým zapojením do urbanistického prospektu náměstí a především díky svému nadčasovému tématu, symbolizujícímu národu v kritických dějinných momentech záštitu jeho samostatnosti, náleží monument ke kvalitativní podstatě národního kulturního dědictví.

=== Použité podklady ===

* Volavka V. – Myslbek, Praha 1942.
* Poche E. a kol. – Praha národního probuzení, 1980.
* Baťková R. a kol. – Umělecké památky Prahy, Nové Město a Vyšehrad, Praha 1998.
* Hojda Z., Pokorný J. – Pomníky a zapomníky, Praha 1997.