Praha, Betlémská kaple

Památky > Praha > Staré Město

(Toto je pracovní verze dokumentu, autorské dílo.)

Evidence památek

http://monumnet.npu.cz/pamfond/list.php?IdReg=150337

Údaje NKP: http://monumnet.npu.cz/chruzemi/list.php?IdCis=NP%2C7&oKodKr=11

Uměleckohistorické a památkové hodnocení

Vypracovala Ludmila Koběrská

Národní kulturní památka Betlémská kaple (Praha 1 – Staré Město, hlavní město Praha).

Betlémský areál – jehož stávající podoba je výsledkem velkorysé architektonické rekonstrukce realizované v letech 1950 – 1954 s využitím dochovaných středověkých konstrukcí a s vydatnou pomocí historických plánů, ikonografie a invence projektanta prof. ak. arch. Jaroslava Fragnera – patří k nejvýznamnějším hmotným památkám našeho fondu, které jsou úzce svázány s význačnými osobnostmi a událostmi našich dějin a představují tak z hlediska kulturně i obecně historického dějinné dokumenty prvořadého významu, pevně spjaté s národním povědomím vlastní tradice.

Celý areál Betlémské kaple je společně s Karolinem svědkem významného úseku českého duchovního života na prahu husitských válek. Zpřítomňuje a udržuje ve svých zdech atmosféru prostoupenou životem proslulého kazatele, universitního mistra Jana Husa, jehož zdejší působení v letech 1402 – 1413 mělo stěžejní význam pro další rozvoj reformního hnutí počátku 15. století v Čechách. Duchovní těžiště areálu – Betlémská kaple, tradičně považovaná za „svatyni českého živlu“ na území Starého Města, byla založena roku 1391 dvořanem krále Václava IV., vratislavským rodákem Hanušem z Milheimu (v té době též převorem české provincie Řádu německých rytířů), a jedním z nejzámožnějších českých konšelů na Staroměstské radnici, obchodníkem Václavem Křížem, majitelem několika domů na Starém Městě a pozdějším fundátorem studentských univerzitních kolejí Nazaretské a Litevské.

Kaple byla určena v duchu tradice Milíčovy především pro kázání svobodného slova Božího a tomuto účelu byly plně podřízena její podoba i sociální zázemí. V zakládací listině, vydané dne 24. 5. 1391 Hanušem z Milheimu se dosavadní absence podobného místa, vyhrazeného jen pro kázání, výslovně zdůrazňuje a ustanovuje se v ní, aby správcem kaple byl světský kněz, který by kázal v českém jazyce, a který by u kaple i bydlel. Právo dosazovat kněze příslušelo Hanušovi a jeho dědicům, výběr kazatelů však podléhal souhlasu mistrů Karlovy koleje, na níž byl celý podnik od počátku úzce vázán. Výstavba kaple se těšila jak podpoře arcibiskupa Jana z Jenštejna, (v roce 1391 jí přiznal statut řádného duchovního beneficia), tak samotného krále Václava IV. i staroměstských konšelů.

Za staveniště kaple bylo uvedenou zakládací listinou určeno městiště zvané „Skalsko“ – dvorní část Křížova domu v tehdejší Dominikánské ulici (dnes čp. 169 a čp. 238) se zahradou a podsklepenou sladovnou, z níž měl být zřízen dům pro kazatele se sakristií. Při stavbě kaple si Kříž vymínil zřízení spojovací chodby vedoucí z prvního patra jeho domu na soukromou oratoř v kapli. Nad rámec Křížem darovaného městiště byla pro stavbu kaple zabrána i část hřbitova sousedního německého farního kostela sv. Filipa a Jakuba a část veřejného pozemku se studnou, která byla následně začleněna do vlastní kaple. Celé území východně od dominikánského kláštera bylo hustě zastavěno, spory se projevily zejména stran pouhého dvoumetrového odstupu jižního průčelí budované kaple od severní boční lodi románského, goticky přestavěného filipojakubského kostelíka, jehož půdorys byl archeologicky odkryt v letech 1948 – 1949.

Vymezené situaci staveniště v těsném sousedství starší zástavby musel být přizpůsoben i půdorys svatyně, její osvětlení i organizace vstupů. Kaple, založená ve jménu sv. Mláďátek, byla v době svého dokončení, v roce 1394, pojata jako prostá, rozlehlá stavba lehce nepravidelného lichoběžníkového půdorysu, u níž přeměna Křížovy sladovny na kazatelův dům vedla k vypuštění presbyteria. Do novostavby začleněná západní zeď sladovny byla zvýšena, výrazným tupoúhlým zalomením prodloužena a připojena k jižnímu průčelí kaple. Na hladkém plášti obvodových zdí bez opěrných pilířů se v místech, kde to okolní zástavba umožňovala, uplatňovala poměrně vysoká lomená okna členěná kružbami (šest v jižním průčelí, dvě v severním, a po jednom na východní a západní straně a další dvě vysoko položená, menší pravoúhlá okna s kamennými kříži na severním konci západní stěny). Soustředění oken na jižní stranu stavby, zastíněnou zmíněným svatojakubským kostelíkem, vede k úvaze, zda se již při stavbě kaple nepočítalo s jeho odstraněním (zbořen byl pravděpodobně brzy po vypuknutí husitských válek). Do kaple původně vedly tři vstupy (při severovýchodním, severozápadním a jihozápadním nároží), vesměs půlkruhové, s jednoduše okoseným ostěním.

Vedle absence presbyteria je třeba poukázat na výsledný šířkový dojem svatyně zdůrazněný východní orientací tehdejšího hlavního průčelí, které se spolu s připojeným domem kazatele původně obracelo do nově vytvořeného volného prostranství před hlavním vstupem, k němuž odbočovala úzká ulička z Dominikánské (dnešní Husovy) ulice.

Zatím co pojetí exteriéru kaple se od tradice menších, nenáročně vypravených gotických kostelů (pokud jde o tvarosloví a technologii stavby) nijak výrazně neodlišovalo, zásadně odlišné bylo její dispoziční řešení. Kaple nebyla hierarchicky členěna na několik hmot s významově rozvrstvenými vnitřními prostory, ale byla koncipována jako jednotný, ryze funkční kazatelský prostor vymezený čtyřmi nečleněnými stěnami a dřevěným trámovým stropem s příčným středním průvlakem na dvou podpěrách, jejichž umístění si vynutily neobvyklé rozměry stavby. Širší rozestup těchto pilířů uprostřed kaple přispěl současně k uvolnění většího prostoru před kazatelnou, umístěnou na východní průčelní straně v hlavní ose stavby. Její západní protějšek tvořila velká zpěvácká kruchta, k ostatní základní funkční výbavě svatyně náležela vedle hlavního oltáře poblíž kazatelny též zmíněná Křížova oratoř v sousedství severovýchodního vstupu.

Budova s plochou 793 m2, schopná pojmout až 3000 návštěvníků, představovala svým dispozičním uplatněním a prostorovým typem bez presbytáře vývojově závažný předstupeň mladších kazatelských svatyní reformované církve. Ve staroměstském architektonickém prostředí první a druhé třetiny 14. století předjímaly její pozdější prostorové pojetí nedaleké síňové stavby kostelů sv. Michala a sv. Jiljí, spojené s kazatelskou působností Husova předchůdce, českého reformátora Jana Milíče z Kroměříže.

Ačkoliv se v Betlémské kapli po dobu její funkční existence vystřídalo několik kazatelů, její slávu i mimořádný duchovní rozměr zakládá, a současně i završuje, osobnost Mistra Jana Husa, jehož proslulá kázání přiváděla do kaple většinu českých obyvatel Prahy. Husova působnost v kapli zahájená roku 1402 se až do roku 1409 těšila, jak výše zmíněno, značné podpoře krále i arcibiskupa. Stupňující se mistrova kritika tehdejších poměrů v církvi dospěla posléze v nevyhnutelnou roztržku s bývalými příznivci, která vyústila Husovým vypovězením z Prahy v roce 1413. Ještě před svým odchodem však nechal pokrýt stěny kaple latinskými nápisy a doprovodit je obrazy, z nichž některé dochoval v kopii Jenský kodex. (Sám Hus tyto malované obrazy Kristovy, spolu s nápisy, připomíná v dopisech z Kostnice.)

Po Husově smrti v roce 1415 se stal dalším kazatelem v Betlémské kapli Jakoubek ze Stříbra, umírněný reformátor zakotvený stejně jako Hus v tradici Bible, který zde zavedl přijímání pod obojí a byl pak roku 1429 pohřben na hřbitově při kapli. Za jeho působnosti, (nejpozději však do roku 1419, kdy se již centrem husitského hnutí stal kostel P. Marie Sněžné), byly v kapli provedeny některé dílčí úpravy a doplňky. Jedná se především o velké západní okno, profilací se lišící od ostatních a latinské nástěnné traktáty o přijímání maličkých a přijímání dospělých pod obojí, které jako součást hlásaného slova božího doplnily starší nápisy Husovy.

V následujících dvou stoletích byla Betlémská kaple chápána především jako pomník Husova odkazu. Dokládá to nejen skutečnost, že v ní v roce 1521 kázal významný představitel německé reformace Tomáš Münzer, ale zejména její nákladná přestavba „pro čest a chválu boží a slavné paměti mistra Jana Husa“, uskutečněná z odkazu Alžběty Cvokové, svíčnice, v letech 1536 – 1548, s programem nově zhodnotit interiér. V rozporu s původní ideou strohého prostoru ztělesňujícího hlásanou očistu církve, blízkou i stavebním záměrům mendikantských řádů, bylo rozhodnuto nahradit původní dřevěný strop kaple náročnou síťovou klenbou o osmi polích hvězdic milevského typu, spočívajících na patnácti osmibokých pilířích rozvržených ve třech řadách. Nové zaklenutí kaple se však projevilo nepříznivě na obvodovém zdivu, které bylo nutno již v roce 1573 zpevnit mohutnými opěráky. K roku 1558 je doložen peněžitý dar na obnovu „textů svaté paměti mistra Jana Husi“, vztahující se bezpochyby k výše zmíněným nástěnným nápisům. Z roku l606 pochází zpráva o blíže nespecifikované opravě krovu.

Po vydání majestátu Rudolfa II. předali v roce 1612 mistři Karlovy univerzity Betlémskou kapli Jednotě bratrské, která ji krátce spravovala do roku 1622, kdy ji císař Ferdinand II. odevzdal Jezuitům. Ti byli sice nuceni kapli roku l638 univerzitě vrátit, ale již roku 1661 ji (spolu s Nazaretskou a Loudovou kolejí a farním domem) odkupují zpět a obnovují v ní katolické bohoslužby. Jezuité postupně soustředili do svých rukou i další domy betlémského bloku, z nichž pak (po přemístění původního průchodu z ulice Dominikánské do Liliové), postupně vybudovali Svatováclavský seminář, který drželi až do zrušení řádu v roce l773. V samotné kapli neprovedli patrně větší stavební změny a omezili se nejspíše jen na zaomítnutí nástěnných obrazů a nápisů z počátku 15. století a na dílčí úpravy či doplňky vybavení v souvislosti se změnou liturgického programu. V této době Betlémská kaple ještě načas sloužila jako filiální kostel chrámu sv. Jiljí, ale již roku 1786, po definitivním zrušení jejího církevního využití, vydává dvorská kancelář na základě úředně znaleckého posudku ing. Františka Leonarda Hergeta, konstatujícího mj. havarijní stav klenby hrozící zřícením, dekret se souhlasem k celkové demolici stavby. Kapli koupil sám Herget, který dal strhnout její klenbu ze 16. století (a zčásti i zdivo severní a jižní obvodové stěny), zatím co obě zbývající zdi (východní a západní) byl nucen, z důvodů statického zabezpečení sousedních domů, ponechat in situ. Z materiálu získaného demolicí pak nechal v místě kaple postavit dvě kolny k uskladnění stavebních hmot, z nichž východní byla později přestavěna na malý obytný dům. (Stav utilitárně degradovaného pozemku instruktivně dokumentuje ještě Langweilův model Prahy z let 1826 – 1827.) Zánik kaple jako církevního objektu i pamětního místa nevyvolal v období chladného josefínského racionalismu se zcela nesentimentálním přístupem ke kulturně-historickým hodnotám minulosti, výraznější ohlas veřejnosti.

Započatou zkázu kaple pak dovršila 30. léta 19. století, kdy byl na celém jejím půdoryse vybudován stavitelem V. Dudou třípatrový klasicistní činžovní dům (čp. 255) se dvěma dvorními křídly a přízemním zadním traktem pro konírny a kočáry, obrácený třináctiokým průčelím do Betlémského náměstí. Ke stavbě, realizované v letech 1836 – 1837, bylo využito obou dochovaných delších obvodových zdí, přičemž zcela ubourána až po základ, byla zeď jižní a ze dvou třetin i zeď severní. Navíc došlo i k osekání líců zdiva a zničení pod omítkou dochovaných nástěnných obrazů a nápisů z 15. stol., jejichž fragmenty zůstaly uchráněny jen na západní a severní stěně. Dům byl v celém rozsahu podsklepen se snížením tělesa studny na úroveň suterénu.

Oživení zájmu o Betlémskou kapli registrujeme až po polovině 19. století, kdy v souvislosti s probuzeným národním uvědoměním dochází i k novým hodnocením osobnosti M. Jana Husa a celého husitství v pracích našich historiků (F. Palacký, V. V. Tomek). K tomu přistoupily i první nálezy architektonických článků v betlémském areálu, z nichž gotický lomený portál někdejšího domu kazatele – viz níže, byl v roce 1866 přenesen do průjezdu sousedního domu čp. 351. Nárůst Husova významu vrcholil u příležitosti oslav pětistého výročí jeho narození (v roce 1869), první národní oslavou v Praze na Betlémském náměstí, při níž byl na tehdejším Fassatiho domě odhalen Husův portrétní medailon od Bohuslava Schnircha. Další manifestace k uctění Husovy památky končily policejními zásahy a očekávané, velkolepé oslavy k pětistému výročí Husova upálení (ve výroční den 6. července 1915 byl slavnostně odhalen Husův monument od Ladislava Šalouna na Staroměstském náměstí), nepříznivě ovlivnily okolnosti 1. světové války.

Přesto se v omezeném rámci oslav uskutečnila velká Husova výstava, jejíž doprovodnou součástí byly i první publikované práce věnované Betlémské kapli (V. Vojtíšek, J. Teige a především K. Guth). Na jejich základě provedl ing. Alois Kubiček v letech 1919 – 1920 průzkum zbytků kaple v domě čp. 255 s překvapujícími výsledky, jež potvrdily Guthův předpoklad o zachování velké části obvodového zdiva původní stavby, konkrétně zdi východní a západní v celé jejich výšce a zčásti i zdi severní. Dále byla objevena tři původní okna, dva vstupy do kaple, portál vstupu na kazatelnu, základ jednoho z pilířů a fragment Jakoubkova nástěnného nápisu – viz níže. V zápětí po těchto objevech doplnily tehdejší poznatky nálezy dispozičních plánů kaple a jejího okolí z let 1661 (F. Hrejza) a 1781 (Z. Wirth).

Ačkoliv kulturní výbor národního shromáždění rozhodl již v roce 1920 o zahájení záchranných prací, pokusy o obnovení Betlémské kaple v období první republiky, zůstaly navzdory iniciativě tehdejších památkových korporací i samotného T. G. Masaryka, neúspěšné. Teprve s nástupem komunistického režimu, který část své legitimity založil na účelově zpolitizované interpretaci husitského dědictví, došlo dne 30. 7. 1948, z podnětu tehdejšího ministra školství, věd a umění, prof. Zdeňka Nejedlého, k usnesení vlády o obnově kaple.

Velmi náročný projekt záchrany a obnovy byl svěřen Gočárovu nástupci na AVU, prof. ak. arch. Jaroslavu Fragnerovi, konstrukční řešení prof. ing. Dr. Bedřichu Hacarovi z ČVUT v Praze. Z ideových důvodů bylo rozhodnuto o obnově stavu kaple z doby Husova působení, přičemž smyslem obnovy (jak uvedl sám Fragner), „neměla být regenerace památky jakožto účelového zařízení, nýbrž vyzdvižení památníku českého husitství“. V souladu se „slavnou husitskou tradicí“ měla kaple dostat na jižním a severním průčelí štíty, v interiéru pak původní zastropení trámovým stropem na dva střední pilíře.

Při koncipování podoby objektu architekt vycházel z cenných poznatků kombinovaného archeologického a hloubkového stavebně historického průzkumu (dr. Ivan Borkovský, ing. Alois Kubíček), jež prokázaly poměrně značný rozsah zachování hmotné substance obvodového zdiva původní stavby s četnými relikty autochtonních architektonických článků a detailů; dále se projektant opíral o vyhodnocení zmíněných dispozičních plánů a příslušných grafických pohledů, přibližujících podobu kaple v průběhu staletí. Byly to zejména prospekty Jana Kozla a Michala Peterleho z roku 1562, Jiřího Sadelera (1606), Folperta van Ouden-Allena (1685) a Josefa Daniela Hubera z let 1675 – 1669.

Historická dokumentace poskytla na jedné straně cenné výchozí poznatky, současně však přinesla i mnohé interpretační problémy, jež musel tvůrčí architekt řešit. Jednalo se zejména o problém objemového řešení budoucí stavby, konkrétně způsobu jejího zastřešení a o členění nedochovaného hlavního průčelí, orientovaného do Betlémského náměstí. V objemovém řešení kaple architekt úspěšně revokoval původní stav, když správně odhadl výšku krovů obou obnovených sedlových střech, jejichž štíty, doložené Sadelerovým prospektem, řešil ve sklonu dle nalezených otisků zakotvení původních krokví na čelech stropních trámů. Pozoruhodně rovněž vystihl architektonicky závažné utváření sanktusníkové vížky vztyčené na hřebeni východní střechy.

Zatím co rozmístění okenních otvorů a vstupů východní a západní obvodové zdi spolehlivě ověřily nálezy na místě samém a členění torzálně dochované severní stěny naznačily dispoziční plány ze 17. a 18. stol., v případě zaniklého jižního průčelí neposkytly zmíněné materiály žádné průkazné informace stran původního rozvrhu okenních os. Především z nich nebylo dostatečně patrné, zda mělo průčelí pět nebo šest oken (levý krajní otvor je na podrobném zaměření svatováclavské koleje z roku 1783 dokumentován jako vstupní). Jelikož v době vzniku projektu nebyl ještě znám pozoruhodný Hergetův plán řezu kaplí z roku 1785 (nalezený, bohužel, ve valdštejnském archívu na zámku v Mnichově Hradišti až po rekonstrukci), přiklonil se nakonec arch. Fragner k asymetrickému pojetí hlavního průčelí o 2+3 oknech, se dvěma opěrnými pilíři a drobným portálem při jihovýchodním nároží, jehož okosený vrcholový klenák je zbytkem původního ostění. Nad portálem bylo (dle zmíněného Hergetova plánu) původně umístěno další, šesté okno. Ostění pěti nových lomených oken jižního průčelí a dvou identických oken protilehlého průčelí severního, byla architektem záměrně řešena jako pravoúhle ústupková, z pískovce, zatím co při průzkumu byl na nalezených fragmentech zjištěn odlišný stav jejich profilace i materiálu (kružby, opuka). Původní materiál a přesné tvary profilů nekopírovaly ani restituované gotické detaily východního a západního průčelí kaple, z nichž některé byly architektem vědomě ponechány v dochovaném torzálním stavu – viz níže.

Při obnově Betlémské kaple arch. Fragner uplatnil své teoretické zásady, podle nichž respektoval dochované historické části, chybějící pak doplňoval v novodobém pojetí, s použitím moderní konstrukce, technologie i tvarosloví. Zdařilou ukázku syntézy inovace a tradice skýtá v tomto ohledu nové řešení obou dvojic štítů, jejichž uplatněné vertikální členění „moderním způsobem“ evokuje gotické panelování štítů původních. Z důvodů narušené statiky středověkého obvodového zdiva obdržela rekonstruovaná kaple novou železobetonovou konstrukční kostru, vytvořenou soustavou dvaceti obvodových pilířů s provázáním ve věnci obíhajícím v rovině střešní římsy. Zakotvení pilířů v základech bylo zajištěno injektáží sklepního zdiva. Součástí uplatněného konstrukčního systému je i mohutný stropní průvlak na dvou hranolových pilířích ve středu kaple (v místě pilířů původních, jejichž základy se dochovaly v suterénu). Vlastní strop řešil architekt v intencích původního stavu jako dřevěný, trámový, s prkenným záklopem, tradiční dřevěnou konstrukci použil i v případě obou obnovených věšadlových krovů.

Charakteru historické původnosti interiéru, obnoveného v dřívějších dimenzích, významně prospěly restituované, (místy i záměrně torzálně ponechané), architektonické články a detaily. Jejich těžiště se nachází na nejstarší a nejlépe dochované východní stěně, která je (až na zalomením prodloužený jižní úsek s částečně dochovaným největším lomeným oknem kaple a obdélným portálkem ke studni) konstrukčním pozůstatkem západní obvodové zdi někdejší Křížovy sladovny. Zde se nachází nejmladší gotický detail kaple – sanktuárium s osekaným ostěním se zbytky původní polychromie a plastické výzdoby, severně od něj polokruhový portál do síně domu kazatele profilovaný oblouny s lištou a výžlabky, dále pozoruhodný, osekaný, polokruhový portálek na kazatelnu s naznačeným perspektivním sbíháním a nad ním v polopatře drobné, segmentem zaklenuté okénko s cihlovým ostěním. Vlevo od vstupu na kazatelnu je prakticky neporušené obdélné okno s oblounovou a výžlabkovou profilací, ještě dál k severu půlkruhově klenutý portál z cihelných tvarovek na obnovenou soukromou oratoř kramáře Kříže vymíněnou v zakládací listině a konečně severovýchodní vstupní portál s polokruhovým záklenkem a jednoduchým okosením.

Rovněž protilehlá západní stěna kaple se dochovala v podstatné části své původní hmoty, včetně restituovaných gotických detailů, jmenovitě: dominantního středního lomeného okna s ostěním oboustranně profilovaným výžlabkem a ústupkem mezi dvěma okoseními, dvou identických, vysoce posazených okének v severní části stěny, dělených gotickým křížem a drobného výklenku pro nádobu na svěcenou vodu se stopami polychromie v blízkosti jihozápadního vstupu. Zato z původní malířské a textové výzdoby interiéru, zmiňované v písemných pramenech, se dochovaly jen pouhé zlomky tří výše zmíněných nástěnných latinských nápisů z počátku l5. stol., které rozluštil a publikoval Bohumil Ryba a kresebně rekonstruoval B. Vančura. Z hlediska historicko dokumentárního má stěžejní význam fragment Husova nápisového traktátu „De sex erroribus“ z kapitoly o svatokupectví (patrně z roku l412), jenž původně tvořil pás o výšce 270 cm v celé délce severní stěny. (Jeví se pravděpodobné, že nápisy z doby Husovy se nacházely i na ostatních stěnách kaple.) Zbývající dva zlomky nápisů Jakoubkových z let 1416 – 1419, odkryté na západní stěně kaple, pojednávají, jak výše zmíněno, o přijímání dospělých a přijímání maličkých pod obojí. Výtvarnou aluzí na nedochovanou freskovou výzdobu interiéru jsou novodobé nástěnné obrazy a texty reprodukující iluminace z Jenského kodexu, z Richenthalovy kroniky z doby kostnického koncilu a z Velislavovy bible, dále notace husitských písní převzaté z Jistebnického kancionálu i doprovodné soudobé texty (vše v provedení posluchačů AVU pod vedením prof. V. Sychry a B. Slánského, dle výběru Zdeňka Nejedlého, v projektantově uspořádání). Našly zde místo především oblíbené husitské obrazové these a antithese, obrazy, věnované osobě M. J. Husa a jeho mučednické smrti, výjevy z Kristova života, vyobrazení husitského vojevůdce v čele vojsk, včetně slavné „krvelačné“ scény boje husitů s křižáky „Veritas vincit“ s tělíčkem nemluvněte nabodnutým na hrot křižáckého kopí.

Dále byly vyrobeny a v originální situaci v interiéru uplatněny kvalitní repliky nedochovaných složek truhlářské výroby – kazatelny, Křížovy oratoře a západní zpěvácké kruchty; jihovýchodní kout kaple opětovně zaujalo dozděné, kruhové těleso studny, vyzdvižené na dvou stupních.

Archeologické nálezy z podzemí kaple jsou zpřístupněny v jejím suterénu, který se dnes rozkládá na celém půdoryse původně nepodsklepené středověké stavby. V prostoru, překrytém železobetonovým stropem na dvaceti podpěrách, jsou in situ presentovány výkopem odkryté základy dvou pilířů původního trámového stropu kaple a patnáct základů pozdně gotické klenby z 16. století. Uvedené nemovité nálezy doplňuje expozice lapidária, soustřeďující zlomky okenních kružeb, ostění, osmibokých dříků a patek sloupů, klenebních žeber apod., vesměs nalezené v základech činžovního domu čp. 255, vybudovaného na zbořeništi kaple v 19. století. Ve zdejším osáriu jsou uloženy kosterní pozůstatky k podzemí kaple a bývalého hřbitova, přičemž jeden hrob z husitského období je presentován v originální nálezové situaci, v novodobém obezdění, s ochranným skleněným krytem. Mimořádně závažným archeologickým nálezem z podzemí kaple, spadajícím do nejstaršího horizontu staroměstského osídlení, jsou tři kruhové kovolitecké pece z 11. století, vyhloubené v naplavenině, jejíž niveau leží cca 3 m pod úrovní dlažby kaple ze 14. století.

Nedílnou součást historicko-architektonické podstaty Betlémské kaple a její funkční povahy tvoří Dům kazatele, který vznikl současně s kaplí přestavbou sladovny, umístěné nad klenutými sklepy v zadním dvoře Křížova domu (dnešní čp. 169 a 238). Severní část sladovny byla při stavbě kaple odbourána z důvodu uvolnění prostranství před severovýchodním vstupním portálem, k němuž odbočovala úzká ulička z Dominikánské (dnešní Husovy) ulice; západní zeď sladovny byla ponechána in situ ve funkci východní obvodové zdi kaple. Oba zachované sklepy měly sloužit ve smyslu Křížovy darovací listiny i nadále zakladateli a jeho rodině, jižní místnost nad malým sklepem byla vyhrazena pro sakristii, patro nad sakristií pak pro příbytek kazatele. Sladovna nad velkým sklepem byla přestavěna na dolní a horní mázhaus, světnici a kuchyni.

Roku 1446 byl dům kazatele postižen požárem, který poškodil jeho jižní část a zcela zničil tehdejší přístavek fary, který již nebyl v původní situaci obnoven. (Záduší kaple bylo přeneseno na její západní stranu do místa pozdějšího jezuitského domu čp. 254.)

Instruktivní výpověď stran půdorysného vývoje domu kazatele podávají výše zmíněné dispoziční plány Betlémské kaple a jejího okolí z let 1661 a 1783. Zatím co na starším plánu ze 17. století, kdy byla kaple ještě v majetku Karlovy univerzity, je kazatelův dům zachycen v prvotním (dnes zhruba obnoveném) půdorysném rozsahu, na pozdějším, podrobnějším plánu z konce doby jezuitské nemá již původní sakristii s „Husovou světnicí“ v patře (obojí bylo jezuity v roce l696 odprodáno a včleněno do dispozice nového barokního domu čp. 256, postaveného na bývalém dvorku domu kazatele po jihovýchodní, resp. východní straně kaple. Z tohoto plánu je dále zřejmé, že jezuité bývalý kazatelův dům prodloužili severním směrem na celou délku kaple a současně přeřešili jeho vnitřní dispozici (místo původního mázhauzu a přilehlé místnosti s oknem do kaple zaujala nová dvoudílná sakristie, její severní sousedství nová klenutá schodišťová síň a dále, v prodloužení před východním vstupem do kaple, klenutá předsíň).

Po zrušení jezuitského řádu koupil bývalý objekt kazatele majitel domu čp. 238 a od roku 1854 tvořil součást domu čp. 256. Zachovalé přízemní místnosti sloužily až do roku 1949 jako uzenářská dílna.

Dům kazatelů, jehož původní středověkou podstatu dokládá dnes již pouze organismus sklepů, část dispozice přízemí a několik nově uplatněných architektonických detailů, získal svou dnešní podobu pronikavou rekonstrukcí, realizovanou arch. Fragnerem roku 1954. Projektant obnovil objekt v „původním“ půdorysném, hmotovém i dispozičním rozsahu jako obdélný, jednopatrový, čtyřprostorový, jednotrakt se zvalbenou pultovou střechou, s šestiosým vstupním, východním průčelím a jednoosými bočními stěnami. V kontextu esteticky neutrálně upravených fasád, s jednotnou profilací novodobých okenních ostění, vyniká jižní okno sakristie se zbytky původního gotického ostění profilovaného oblounky a výžlabky. Významným původním detailem exteriéru je znovuuplatněný, intaktně dochovaný, lomený východní portál profilovaný ústupkem a okosením, který byl při rekonstrukci vrácen na své původní místo z průjezdu domu čp. 351, kam byl roku 1866 přenesen.

V interiéru objektu byl architektem obnoven v původních prostorových dimenzích plochostropý mázhaus s dřevěným trojramenným schodištěm prostupujícím do prvního patra (s odbočkou na kazatelnu s vezděným zbytkem původního prahu). Při rekonstrukci tohoto prostoru byly odkryty pozůstatky původní valounové dlažby a fragmenty gotické omítky. Z jižní strany mazhauzu vede další lomený gotický portál se zbytky původního ostění do sakristie, která byla v celé hmotě jižní a zčásti i východní obvodové stěny nově vyzděna a cihelně křížově zaklenuta.

Zbývající prostory přízemí jsou plochostropé, novodobě upravené. Novodobá je rovněž celá dispozice prvního patra, opakující rozvrh přízemí. Dochovala se pouze stěna, tvořící východní obvodovou zeď kaple, se stopu špalety okénka z příbytku kazatele nad sakristií. Tento prostor, opatřený stejně jako sousední mázhaus novým dřevěným trámovým stropem, obsahuje na průčelní stěně pamětní desku s Husovým portrétním medailonem od B. Schnircha z roku 1869, které sem byly při rekonstrukci přeneseny ze sousedního domu čp. 351.

V současné době slouží obnovený dům kazatele jako muzejní expozice přibližující dějiny Betlémské kaple a jejího nejvýznamnějšího kazatele Mistra Jana Husa. V rámci celkové architektonické rekonstrukce betlémského areálu byl arch. Fragnerem „goticky“ obnoven i střední díl někdejšího Křížova domu – dnešní dům čp. 169, situovaný uvnitř bloku, pod severozápadním nárožím domu kazatele. Tento dům, kulturně-historicky úzce svázaný s Betlémskou kaplí, vykazuje značně složitý vývojový profil, jehož počátky, doložené existencí románského jádra v severozápadní části suterénu, sahají nejspíše již do 2. poloviny 12. století. (Datování v dosavadní literatuře kolísá.) Raně středověká obytná stavba, sestávající z obdélného prostoru o čtyřech křížových polích na střední podporu a k němu po jižní straně přiléhající další, poněkud užší místnosti, se stala krystalizačním jádrem velkého gotického objektu, který vlastnil na sklonku 14. století spoluzakladatel kaple, kramář Kříž. Ten nechal objekt, v předhusitské době rozšířený do Dominikánské (Husovy) ulice, rozdělit na počátku 15. století do dvou samostatných stavení (dnešních čp. 238 a čp. 169). Severní patrový dům s románským jádrem (čp. 169), v patře částečně hrázděný, odkázal roku 1419 kapli Betlémské a žákům university (od té doby kolej Nazaretská), dům jižní (čp. 238), zvaný „U Betlémských“ zůstal trvale v soukromých rukou.

Půdorysné struktura dnešního čp. 169 instruktivně dokládá dodatečné propojení dvou původně odlišných částí, jejichž vývoj neproběhl v jednotném stavebním dění. Severní část s románským jádrem, která původně tvořila kolej Nazaretskou, je zřetelně starší než užší část jižní, která se po rozdělení Křížova velkého domu v roce l419 stala, jak výše zmíněno, součástí domu „U Betlémských“. Kolejní dům byl od počátku jednopatrový, jeho základní dispozice s řadou detailů (vedle románského jádra se dvěma portály a detaily klenutí, jsou to gotické klenby suterénu a východní místnosti přízemí, vnější i vnitřní portály a okna), se optimálně zachovala a byla plně uplatněna novodobou rekonstrukcí. Gotická je rovněž užší, jižní část Křížova domu, dodatečně připojená k části severní. Středověký je její východní sklep a alternativně i situačně odpovídající prostor přízemí. Gotické obvodové zdivo se dochovalo i v úrovni 1. patra severního dílu domu, včetně originálního portálu a několika oken. První patro jižní části domu, převážně hrázděné, plnilo zřejmě pouze hospodářskou funkci.

Po Bílé hoře přešla Nazaretská kolej do majetku sousedního jezuitského semináře sv. Václava (čp. 240). Ke sjednocení obou domů v rukou jednoho majitele došlo patrně v roce 1786. O sto let později (roku 1876) byly zrušeny dvojice souběžných polovalbových střech a nově postaveno patro nad severní částí domu. Další úpravy následovaly roku 1909, kdy byly vytvořeny v patře dva sály a objekt, celkově zvýšený na dvouposchoďový, dostal novou rovnou střechu. V rámci úprav okolí Betlémské kaple byla provedena podle plánu z roku 1954 celková rekonstrukce objektu, při níž byly odstraněny stopy pozdějších stavebních zásahů a dům obnoven jako jednopatrový, s původní gotickou dispozicí a restituovanými objemy strmých polovalbových střech.

Použité podklady:

• Kubiček Alois – Betlémská kaple, Praha 1953.
• Vlček Pavel a kol. – Umělecké památky Prahy, Staré Město a Josefov, Praha 1996, s.58.
• Líbal Dobroslav, Muk Jan – Staré Město pražské, architektonický a urbanistický vývoj, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999.
• Kibic Karel – Betlémská kaple a její rekonstrukce, in Staletá Praha 1984, s.29.
• Pasport SÚRPMO, M. Vilímková, D. Líbal, J.Vajdiš, nepubl. rkp.
• Dragoun, Škabrada, Tryml – Románské domy v Praze, Praha 2002, s.187.