Benátská charta

Mezinárodní charta o zachování a restaurování památek a sídel / Charte Internationale sur la Conservation et la Restauration des Monuments et des Sites

Benátky 31.5.1964

Mezinárodní charta o zachování a restaurování památek a sídel

Památky jako nositelé duchovního odkazu minulosti představují v přítomném životě národů živé svědectví jejich staletých tradic. Lidstvo, které si každodenně uvědomuje jednotu všelidských hodnot, považuje památky za společné dědictví a prohlašuje se vůči budoucím generacím za solidárně zodpovědné za jejich zachování. Považuje za svou povinnost odevzdat jim je v plné bohatosti jejich původnosti.

Je proto základní, aby principy, jimiž se mají řídit konzervace a restaurování památek, byly obecně objasněny a formulovány na mezinárodní úrovni, přičemž má být každému národu ponecháno zajištění jejich aplikace v rámci jeho vlastní kultury a jeho vlastních tradic.

Když Athénská charta z roku 1931 dala první formu těmto základním principům, přispěla k rozvoji širokého mezinárodního hnutí, které se projevilo zejména v dokumentech národních, v aktivitě ICOMu a UNESCO a v jím založeném Mezinárodním studijním centru pro konzervaci a restaurování kulturních statků. Povědomí a kritický duch směřovaly na problémy stále obsáhlejší a speciálnější, nyní, zdá se, nadešla chvíle, abychom mohli prohloubit a rozšířit jejich význam v novém dokumentu.

V důsledku toho II. Mezinárodní kongres architektů a techniků historických památek, který se sešel v Benátkách ve dnech 25. - 31. května 1964, schválil následující text:

Definice

Čl. 1. Pojem historické památky zahrnuje architektonické dílo, buď osamocené nebo sídlo městské či venkovské, které podává svědectví o svébytné civilizaci, příznačném vývoji nebo historické události. Vztahuje se nejen na velké výtvory, ale i na díla skromná, která získala časem kulturní význam.

Čl. 2. Konzervace a restaurování památek představují disciplínu, jež se obrací ke všem vědám a technikám, jež mohou přispět ke studiu a k záchraně památkového dědictví.

Čl. 3. Konzervace a restaurování památek směřují k záchraně jak památek umění, tak památek historie.

Konzervace

Čl. 4. Konzervace památek ukládá především soustavnost jejich údržby.

Čl. 5. Zachování památek je vždy podpořeno, jestliže se jim určí funkce užitečná pro společnost: takové určení je tedy žádoucí, ale nesmí narušit uspořádání a výzdobu budov. Právě v těchto mezích je možno pojímat i schválit úpravy, které jsou požadovány v důsledku vývoje potřeb a zvyklostí.

Čl. 6. Konzervace památky v sobě zahrnuje zachování jejího prostředí a měřítka. Jestliže tradiční prostředí památky existuje, je třeba ho zachovat. Je třeba zamítnout každou novostavbu, každou destrukci a každou úpravu, které by mohly porušit vztahy objemů a barev.

Čl. 7. Památka je neoddělitelná od historie, jíž je svědkem a od prostředí v němž je umístěna. V důsledku toho může být připuštěno přemístění celku nebo části památky jen tehdy, když to vyžaduje záchrana památky, nebo z důvodů velkého zájmu národního nebo mezinárodního.

Čl. 8. Prvky sochařství, malířství nebo výzdoby, které tvoří nedílnou součást památky, mohou být od ní odděleny jen když toto opatření představuje jediný prostředek, který je schopen zaručit jejich zachování.

Restaurování

Čl. 9. Restaurování je operací, která má podržet výjimečný charakter. Jejím cílem je odhalovat a zachovat estetické a historické hodnoty památky a zakládá se na respektování staré podstaty a autentických dokumentů. Zastavuje se tam, kde začíná hypotéza. V oblasti požadovaných úprav má být každá práce, jež je uznána za nezbytnou z důvodů estetických nebo technických, založena na architektonické kompozici a má nést znaky naší doby. Restaurování budou vždy přecházet i doprovázet archeologické a historické průzkumy památky.

Čl. 10. Jestliže se tradiční techniky ukázaly nepostačujícími, je možno zabezpečení památky provést všemi moderními technikami konzervace a konstrukce, jejichž účinnost byla prokázána údaji vědeckými a zaručena zkušeností.

Čl. 11. Hodnotné přínosy všech dob, které přispěly k vybudování památky, mají být respektovány; dosažení jednoty stylu během restaurování nemá být cílem. Jestliže budova vykazuje více slohů na sobě navrstvených, pak obnažení stavu skrytého uvnitř je možno odůvodnit jen výjimečně a za podmínek, že odstraňované prvky představují jen malý zájem a že kompozice nově odkrytá je svědectvím vysoké hodnoty historické, archeologické nebo estetické a že stav konzervace bude možno považovat za postačující. Úsudek o hodnotě dotyčných prvků a rozhodnutí o eliminacích, jež by bylo nutné provést, nemohou být odvislé jen od samotného autora.

Čl. 12. Prvky, určené k tomu, aby nahradily chybějící části se musí včlenit do celku harmonicky, ale zároveň se i odlišovat od původních částí tak, aby restaurování nefalsifikovalo dokument umění a historie.

Čl. 13. Doplňky mohou být trpěny jen pokud respektují všechny části týkající se budovy, její tradiční rámec, rovnováhu kompozice a vztahy s prostředím. Památková sídlaEdit

Čl. 14. Památková sídla mají být předmětem zvláštní péče tak, aby byla zachována jejich integrita, zajištěna jejich asanace, úpravy, a jejich zhodnocení.

Vykopávky

Čl. 15. Práce na archeologických vykopávkách se mají provádět v souhlase s vědeckými normami a s „Doporučením definujícím mezinárodní principy, jež je třeba aplikovat ve věci archeologických vykopávek“ přijatým UNESCO v roce 1956. Úpravy ruin a opatření nutná k zachování a trvalé ochraně architektonických článků a objevených objektů mají být zajištěny. Kromě toho je třeba využít každé iniciativy, jež by usnadňovala pochopení objevené památky aniž byl zkreslen její pravý význam.

Přesto musí být a priori vyloučena jakákoliv rekonstrukční práce, v úvahu může přicházet toliko anastylosa, tj. rekompozice (opětovné sestavení) existujících částí, ale zhroucených. Spojující prvky musí být rozeznatelné a mohou představovat minimum nezbytné k tomu, aby byly zajištěny podmínky pro zachování památky a pro dosažení souvislosti jejích tvarů.

Dokumentace a publikace

Čl. 16. Práce konzervační, restaurátorské a práce na archeologických vykopávkách budou vždy doprovázeny vyhotovením přesné dokumentace ve formě zpráv, analytických a kritických, ilustrovaných kresbami a fotografiemi. V nich budou zachyceny všechny fáze prací průzkumových, konsolidačních, rekompozičních a integračních a stejně tak i všechny prvky povahy technické a tvaroslovné zjištěné v průběhu prací. Tato dokumentace bude uložena v archivech veřejných institucí a bude k dispozici badatelům; doporučuje se její publikování.

Prací v Komisi pro redakci Mezinárodní charty o zachování a restaurování památek a sídel se zúčastnili: Pierro Gazzola (Itálie), předseda, Raymond Lemaiere (Belgie), zpravodaj, J. Bassegoda Nonell (Španělsko), Luis Benavente (Portugalsko), Djurdje Boskovič (Jugoslávie), Hiroshi Daifuku (UNESCO), P. L. De Vrieze (Nizozemí), Harald Langberg (Dánsko), Mario Matteucci (Itálie), Jean Merlet (Francie), Carlos Flores Marini (Mexiko), Roberto Pane (Itálie), Jakub Pavel (Československo), Paul Philippot (ICCROM), Victor Pimentel (Peru), Harold Plenderleith (ICCROM), Deoclecio Reding de Campos (Vatikán), Jean Sonnier (Francie), Francois Sorlin (Francie), Eustathios Stikas (Řecko), Gertrud Tripp (Rakousko), Jan Zachwatovicz (Polsko), Mustafa S. Zbiss (Tunis).

Překlad Jakuba Pavla aktualizoval Aleš Vošahlík

Odkazy

Zdroj na webu ČNK ICOMOS ZDE. Dokument doc ke stažení.

Originální text (PDF) na webu ICOMOS: EN, FR.

Wikipedia: EN.

Historie

Dokument rozhodujícím způsobem poznamenal obraz památkové péče v "západní" kultuře. Zdůraznil význam zachované hmotné substance památek jako základ jejich významu zejména při odborném zacházení z hledisek restaurování a "obnovy" památek.

Projevil se také ve většině následných deklarativních či normativních dokumentů mezinárodního či národního dosahu. To platí např. o Dokumentu o autenticitě z Nara, chartě o kulturním turismu, Australské chartě, ale také dokumentech o zkoumání památek (Viktoriiny vodopády, Sofia).