Autenticita

Terminologický slovník památkové péče > Autenticita

Na stránce se pracuje! Díky za pochopení! Vše, co je obsaženo na této stránce, je autorské dílo, které můžete dále užít za podmínek daných Autorským zákonem.

Z řečtiny (αυτις – týmž způsobem, opět, znovu) – původnost, hodnověrnost.

Definice

Autenticita je původnost (památky movité i nemovité), a to ve smyslu původnosti hmoty, účelu a využití a původnosti či hodnověrnosti technologií používaných k její opravě či obnově; autentické jsou i změny technologií v rámci přirozeného vývoje ať již v památce typu technického zařízení či budově, v níž byly postupně měněny určité části, například topeniště, ovšem jen v případě, že nedošlo k zásadní změně účelu, využití či hmoty. Autentické může být i lidské sídlo, pokud se vyvíjelo kontinuálně a všechny případné změny funkcí jsou spojeny s odpovídající formou a technologiemi.

Historie

Termín Autenticita u nás označoval původnost či hodnověrnost nějaké věci, nejčastěji knihy či listiny (Ottův slovník naučný 1888-1909); pojem se rozděloval na „authentičnost“ a „authenticitu“, přičemž pojem authenticita byl chápán výhradně jako dogmatický pojem ve vztahu k biblickému textu; authenticita byla vlastnost biblického textu, která jej kvalifikovala při úředním církevním řízení jako původní materiál. I authentičnost byla chápána jako zjištění pravosti, původnosti nějaké listiny či textu (například v souvislosti se sporem o rukopisy královedvorský či zelenohorský).

Pojem Autenticita byl ještě v první polovině 20. století používán ve spojitosti s hudbou „authentické tóny viz církevní tóny“ (Masarykův slovník naučný 1932).

Autenticita v památkové péči

Termín není obsažen v žádném ze zákonů ani podzákonných předpisů České republiky. Ještě v Benátské chartě z roku 1964 je pojem chápán především ve vztahu k hodnověrnosti podkladů, nikoli ve vztahu k vlastnímu statku, a to v čl. 9: „Restaurování je operací, která má podržet výjimečný charakter. Jejím cílem je zachovat a odhalovat estetické a historické hodnoty památky a zakládá se na respektování staré podstaty a autentických dokumentů.“

První uvedení termínu autenticita jako pojmu, který se nevztahuje pouze k listinným informačním zdrojům, je v textu mezinárodního Dokumentu o autenticitě přijatého v listopadu 1994 v městě Nara v Japonsku. Rozsah autenticity je vysvětlen v čl. 13: „V závislosti na charakteru památky či sídla a jejich kulturního kontextu je posouzení autentičnosti vázáno na různorodost informačních zdrojů. Ty zahrnují koncepci a formu, materiály a hmoty, použití a funkci, tradici a techniku, polohu a umístění, duch a dojem, původní stav a historický vývoj. Tyto zdroje buď patří k dílu, nebo existují mimo ně. Použití těchto pramenů umožňuje popsat kulturní památku s přihlédnutím k jejím specifickým dimenzím po umělecké, technické, historické a společenské stránce.“ Autenticitu tedy Dokument chápe jako souhrn pramenů památkových, písemných, ústních a figurálních umožňujících poznat charakter, specifičnost, význam a dějiny díla.

Literatura

• Dokument o autenticitě, český překlad v publikaci Mezinárodní dokumenty ICOMOS o ochraně kulturního dědictví, Praha 2001

Autorka

Dana Novotná, 2014 (uveřejněno 2014-12-05; v citaci doplňte i datum ověření).