Hilbert Kamil: Porovnání verzí
(→Bibliografie k památkové péči: =: nadpis) |
(→Autor: Jan Uhlík: úpravy k vytvoření citace) |
||
Řádek 67: | Řádek 67: | ||
* 2 Hilbert navrhl i zařízení kostela. Vlastní stavba proběhla v letech 1911 – 1912. | * 2 Hilbert navrhl i zařízení kostela. Vlastní stavba proběhla v letech 1911 – 1912. | ||
− | ==== | + | == Autoři hesla == |
+ | |||
+ | Jan Uhlík |
Verze z 28. 11. 2014, 01:08
Biografický slovník > Kamil Hilbert
[Na stránce se pracuje! Díky za pochopení!]
HILBERT, Kamil (12.2.1869 Louny – 25.6.1933 Praha)
Architekt, po smrti Josefa Mockera vedoucí stavitel dostavby chrámu sv. Víta v Praze. Jedna z klíčových osobností památkové péče počátku 20. století v českých zemích. Konzervátor C. k. Ústřední komise pro památkovou péči ve Vídni, od roku 1914 předseda Společnosti přátel starožitností českých. Pocházel z vážené měšťanské rodiny, otec Petr Pavel Hilbert (1834 – 1906) byl advokátem, veřejným činitelem a také starostou Loun, matka Karolina (1839 – 1897) byla malířkou. Měl dalších pět sourozenců, z nich mladší bratr Jaroslav (1871 – 1936) se stal významným spisovatelem a dramatikem.
Studia
Po absolvování nižší reálky v Praze nastoupil Hilbert roku 1883 na Německou vyšší průmyslovou školu v Plzni. Školu úspěšně ukončil v roce 1886 a svoje první praktické zkušenosti získal v rodných Lounech u architekta Rudolfa Koukoly, který ve městě v té době stavěl novou radniční budovu podle plánů Saturnina Hellera. Již o rok později odešel za dalším vzděláním do Vídně, kde se zapojil do činnosti ateliéru Maxe Fleischera, žáka a spolupracovníka stavitele svatoštěpánského dómu a vídeňské radnice Friedricha Schmidta. V ateliéru strávil, s jednoletou přestávkou vojenské služby, pět let (1887 – 1892) a spolupracoval, mimo jiné, na projektech synagog či na úpravách moravského zámku Tovačov. Zde pravděpodobně též vykrystalizoval jeho zájem o architektonické památky a touha prohloubit si svoji kvalifikaci jak po formální, tak po umělecké stránce. Od podzimu 1892 proto začal navštěvovat vídeňskou Akademii výtvarných umění, speciální školu pro architekturu, kde se stal žákem profesora Viktora Luntze. V průběhu studia se zřetelně projevoval Hilbertův zájem o problematiku rekonstrukcí památek. Vedle povinných slohových studií a skic středověké architektury, kde nacházel vynikající studijní materiál v dómu sv. Štěpána, pochází z těchto let rovněž první návrh restaurace Žatecké brány v Lounech nebo návrh dómu s využitím pozdě gotického tvarosloví. Studium u Luntze, který mu až do smrti zůstal přítelem a svým doporučením zásadním způsobem přispěl k jeho jmenování do funkce stavitele chrámu sv. Víta, ukončil s výtečným prospěchem v roce 1894.
Profesní činnost a působení v oblasti památkové péče
Po přechodném pobytu v Praze zahájil v druhé polovině roku 1896 Hilbert stavitelskou a architektonickou praxi v Lounech, kde mu byla udělena koncese k provozování činnosti. Již v těchto projektech (úpravy v děkanském kostele sv. Mikuláše, obnova kostela Matky Boží, stará a nová budova Ventovy tiskárny, tři školy, sokolovna, obytné domy na Poděbradově třídě a v Pražské ulici) se ukazuje jeho tehdejší pružnost v pojímání historických slohových tvarů a schopnost přizpůsobit je kultivovaným způsobem celkovému kontextu, v němž jsou zasazeny. Při prvních Hilbertových pracích vztahujících se k památkám je zároveň patrný nový přístup, který mladý architekt zavádí do praxe. Touto změnou je provádění podrobného stavebního zaměření památek (včetně fotografické dokumentace), uměleckohistorického průzkumu a archeologického výzkumu. Časté je vypracování variantních řešení s tím, že některé sporné problémy jsou řešeny až v průběhu stavebních prací, na základě podrobnějšího průzkumu.
V roce 1899 přichází Kamil Hilbert opět do Prahy, aby se ujal poslední fáze dostavby svatovítské katedrály. V té době byla stavba zhruba hotova, jeho dílem se tak staly především klenby v nové části chrámu, kružby oken ve vyšších úrovních a zejména kružba rosetového okna v západním průčelí. S Hilbertovým působením je spojena též kamenická dekorace a vnitřní zařízení novostavby. Ve vztahu k použitým tvaroslovným formám je u těch detailů, kde zůstávala jistá tvůrčí volnost, zřetelný posun od neogotických článků k rostoucímu secesnímu charakteru, který postupně zcela převládl. Použití vlastního, výtvarně hodnotného tvarosloví tam, kde nebyla nalezena žádná vazba na dřívější stav, bylo novým rysem památkové péče začátku 20. století, který architekt prosazoval a používal v praxi. S touto myšlenkou souvisela i snaha po uplatnění současného výtvarného umění v dostavované části, kde umožnil řadě představitelů mladších uměleckých generací podílet se na výzdobě katedrály. Hilbertův přístup ke starším částem chrámu v sobě většinou spojoval kombinaci metody restaurační a konzervační. Metoda vědecké konzervace přitom nebyla v počátcích jeho činnosti definitivně vypracována a její rozvoj u nás je velkou architektovou zásluhou. Hilbert záhy pochopil smysl nových principů ochrany památek, ztotožnil se s nimi a ve své práci se je snažil prakticky uplatňovat. S tím souvisel respekt k autentickému vzhledu objektu a jeho individuálnímu charakteru, snaha zachovat znaky stáří na stavbě, citlivě pojatá konzervace ale zároveň vytvářela předpoklad pro další život památky. K nejvýznamnějším architektovým činům, které se váží k pracem na chrámu sv. Víta lze řadit rozhodnutí upustit od zamýšlené dostavby velké jižní věže v gotizujícím duchu a zachovat dochovaný stav z přestavby z roku 1770 či obnova svatováclavské kaple započatá již roku 1906, nejintenzivnější práce zde ovšem probíhaly až počátkem druhého desetiletí. Velký význam pro budoucí vzhled a využití chrámu měla otázka přemístění Wohlmutovy renesanční kruchty, která oddělovala gotické kněžiště od novostavby. V diskusi, zda kruchtu přemístit a spojit tak staré a nové části katedrály, vystupoval Hilbert jako zastánce jejího přemístění. Tento postoj přitom odrážel jeho názor, že památka nemá být izolována, ale vhodně zapojena do provozu a užívání. K přenesení kruchty do severního ramene příčné lodi došlo v roce 1924. Zásadního rázu jsou rovněž výsledky architektových archeologických výzkumů, které v chrámu prováděl ve spolupráci s biskupem Antonínem Podlahou. Došlo k objevení rotundy sv. Václava a základů Spytihněvovy basiliky, přičemž následné zpřístupnění jejich hmotných pozůstatků bylo v tehdejší památkové péči nezvyklým činem. Nalezeny byly základy severní věže a torzo románského a gotického kapitulního domu, byly rovněž objeveny hroby biskupů a středověkých stavitelů chrámu. Dokončení chrámu sv. Víta v jubilejním svatováclavském roce 1929 se tak stalo vrcholem Hilbertova života, završením jeho třicetileté usilovné práce.
Současně s dostavbou katedrály architekt pracoval na řadě dalších projektů. Většinou se jednalo o rekonstrukce, obnovy a přestavby historických památek. K větším pracím se řadila obnova kostela sv. Štěpána v Kouřimi v letech 1903 – 1909 či rekonstrukce Novoměstské radnice v Praze v letech 1904 – 1905 (ve spolupráci s Antonínem Wiehlem), která byla rekonstruována do původního stavu na základě objevených hmotných článků, kreseb a dalších podkladů. K významným realizacím patří též obnova kostela sv. Martina ve zdi v Praze z let 1905 – 1907 a obnova chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi v letech 1905 – 1910. Charakteristickým rysem obou posledně zmíněných obnov byl výrazně tvořivý přístup k řešení úkolu s tím, že finální charakter podoby díla v nezanedbatelné míře odráží architektovu individualitu. Kostel sv. Martina ve zdi tak byl v částech, které se nezachovaly, doplněn novotvary nesoucími znaky secese, v případě chrámu sv. Petra a Pavla rozsáhlá rekonstrukce znamenala hluboký zásah do dochovaného stavu památky. Tento zásah, odvážný v řešení celku, vycházel ovšem z moderních teoretických názorů na ochranu památek, které Hilbert důkladně promýšlel a následně aplikoval v praxi.1 Výsledkem bylo, i přes radikální změnu vzhledu objektu, jeho zhodnocení. Z prvního desetiletí 20. století pochází i pravděpodobně nejvýznamnější původní stavba Kamila Hilberta, kostel sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích, více secesní než historizující stavba, jejíž plány vypracoval v letech 1907 – 1908.2 K větším architektovým obnovám druhého desetiletí nového století se řadí práce na chrámu sv. Bartoloměje v Plzni v letech 1910 – 1916 a na chrámu sv. Jiljí v Nymburku mezi léty 1911 až 1916. Ve vývoji Hilbertova památkářského a architektonického přístupu k obnovám patří obě tyto realizace k vrcholným dílům vyznačujícím se již zcela vyhraněným charakterem. Po vzniku samostatné Československé republiky krátce vedl práce na úpravách reprezentačních, obytných a kancelářských prostor na Pražském hradě, poté se již opět soustředil, vedle prací na katedrále, zejména na další rekonstrukce, obnovy a přestavby historických památek. K pracím pozdního Hilbertova tvůrčího období patří částečná restaurace hradu Křivoklátu v letech 1921 – 1928 či obnova basiliky sv. Prokopa v Třebíči dokončená až po jeho smrti, v roce 1934.
Vzhledem k profesním kvalitám a významu svých prací se Hilbert dostal brzy do popředí veřejného života ve vědeckách a uměleckých kruzích. Zasedal v Křesťanské akademii, v Archeologické komisi České akademie věd a umění, v Zemské komisi uměleckohistorické, v Komisi pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy, byl členem Státní památkové rady a kuratoria Moderní galerie. Byl jmenován konzervátorem vídeňské Ústřední komise pro ochranu památek a společně s Maxem Dvořákem dozoroval některé problematické případy obnov stavebních památek v Čechách. Od roku 1914 byl též předsedou Společnosti přátel starožitností českých.
Památkářská a architektonická činnost Kamila Hilberta představuje završení etapy památkové péče 19. století a zároveň nástup nového přístupu k ochraně kulturního dědictví. Hilbert jako první prakticky přijal a realizoval nově vznikající památkářské zásady formulované na počátku 20. století. Na výsledcích jeho prací lze sledovat postupnou krystalizaci názorů na památkovou péči, tak jak se souběžně vyvíjela v teorii. Vrcholným tvůrčím obdobím architekta byla druhá polovina prvního a druhé desetiletí 20. století. Svoji kvalitu ale mají i pozdější práce, které odrážejí Hilbertovo mnoholeté úsilí o rozvinutí praktických metod a postupů vedoucích k modernímu a ohleduplnému vztahu k památkám.
Prameny a literatura
Archiv:
- Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, Fond Hilbert Kamil.
- Archiv Pražského hradu, Fond Hilbert Kamil arch. - Plány Jednota.
- Archiv Pražského hradu, Fond Hilbert Kamil - Sbírka fotografií.
- Archiv Pražského hradu, Fond Osobní pozůstalost Kamila Hilberta.
- Literární archiv Památníku národního písemnictví, Fond Hilbert Kamil.
Literatura:
- CÍSAŘOVÁ Jitka: Památkářská činnost Kamila Hilberta (1869 – 1933) (diplomová práce na Filozofické fakultě University Pardubice v Pardubicích), Pardubice 2012.
- FANTOVÁ Eva: Vliv osobnosti a díla Kamila Hilberta na památkovou péči, in: Umění XXVII, 1979, 67–76.
- FANTOVÁ Eva: Kamil Hilbert, průkopník památkové péče první čtvrtiny 20. století, in: Zprávy památkové péče LVI, 1996, 61–68.
- FATKOVÁ Markéta: Kamil Hilbert, architekt–památkář (diplomová práce na Katolické teologické fakultě University Karlovy v Praze), Praha 2010.
- KOTRBA Viktor: Max Dvořák a zápas o novou ideu památkové péče v Čechách (Listy Maxe Dvořáka Kamilu Hilbertovi z let 1907 až 1919), in: Umění IX, 1961, 625–639.
- PV [VLČEK Pavel] / JH [HILMERA Jiří]: Hilbert, Kamil, in: Pavel VLČEK (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha 2004, 234–235.
- WIRTH Zdeněk: Vzpomínka k šedesátinám Kamila Hilberta, in: Umění II, 1929, 231–232.
- WIRTH Zdeněk: Kamil Hilbert, in: Časopis Společnosti přátel starožitností československých XLI, 1933, 97–102.
Bibliografie k památkové péči:
- Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. Král. hlavní město Praha: Hradčany. I, Metropolitní chrám sv. Víta. Praha 1906. (s A. Podlahou)
- Hudební kruchta v chrámě sv. Víta, in: Časopis Společnosti přátel starožitností českých XVII, 1909, 1–17, 41–47.
- Dům Andělské koleje na Starém městě, in: Zprávy komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy IV, 1912, 39–48.
- Dům Andělské koleje na Starém městě, in: Zprávy komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy V, 1913, 65–125.
- Kostel sv. Mikuláše v Lounech, in: Umělecké poklady Čech I, 1913, 9–10, 65, tab. 15–16, 104–105.
- Nové poznatky o románské basilice na hradě pražském, in: Památky archaeologické XXVI, 1914, 10–15.
- Kaple šternberská v Plzni, Umělecké poklady Čech II, 1915, 39–40, tab. 194.
- Svatováclavská kaple, Umělecké poklady Čech II, 1915, 14–19, tab. 141–143.
- Proboštský chrám sv. Petra a Pavla na Mělníce, in: Památky archaeologické XXVIII, 1916, 190–207.
- Královská hrobka v chrámě sv. Víta, in: Památky archaeologické XXXVI, 1930, 241–257.
- O nálezech rotundy Václavovy, in: Svatováclavský sborník I, Praha 1934, 220–229.
Reference
- 1 V průvodní zprávě k obnově chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi z roku 1909 Hilbert formuluje svoje zásady takto: „Naprosté šetření veškerého časového vývoje stavby, totiž zasáhnutí gotického slohu do románských částí a renesančních do gotických. Naprostá jednotnost všeho nového, to jest doplňky na částech románských i gotických stejnorodého nehistorizujícího detailu a jednotnosti barevné.“
- 2 Hilbert navrhl i zařízení kostela. Vlastní stavba proběhla v letech 1911 – 1912.
Autoři hesla
Jan Uhlík