Přimda (TC), hrad

Památky > okres Tachov | Národní kulturní památky

(Pracovní verze stránky!)

Zřícenina hradu původně střežícího důležitou zemskou stezku do Německa. Dominantu areálu ve výrazné krajinné poloze tvoří částečně pobořený románský donjon, jehož mohutné zdivo má líce z pečlivě opracovaných žulových kvádrů.

Evidence kuturních památek

ÚSKP http://monumnet.npu.cz/pamfond/list.php?IdReg=130371

NKP http://monumnet.npu.cz/chruzemi/list.php?IdCis=NP%2C80

Národní kulturní památka Hrad Přimda. Památkové hodnocení

Přimda (TC), hrad. Donjon. Foto Petr Sokol, NPÚ/MIS, id 35660, Zdroj https://iispp.npu.cz/mis/documentDetail.htm?id=35660

Vypracovala Ludmila Koběrská

Pohraniční hrad Přimda (Przimda, Pfraumberg), jehož impozantní zříceniny se nachází na cca 840 m vysokém, dominantním vrcholu nad stejnojmennou obcí nedaleko Rozvadova, zůstává navzdory kumulaci razantních „památkových“ zásahů z 20. století významným a v řadě ohledů nezastupitelným fenoménem národního kulturního dědictví, minimálně jako historicky i funkčně výjimečný, nejstarší kamenný hrad na dnešním českém území, který ve středověku představoval důležitou oporu panovnické moci a svým významem nemálo přispěl i k upevnění kořenů české státnosti.

S počátky hradu bývá již tradičně spojován údaj Kosmovy kroniky, vztahující se k roku 1121. Dle svědectví tohoto pramene, který je hlavním východiskem dosavadní historické interpretace, postavili bezejmenný hrad na strmé skále (teprve A. Sedláčkem bezvýhradně ztotožněný s Přimdou, resp. s její dochovanou obytnou věží), „uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou … nějací Němci“. Stavebníkem hradu, který rovněž není kronikářem jmenován, měl být údajně markrabí sousední Severní marky, Diepold II. z Vohburgu, který přibližně v téže době intenzívně kolonizoval Chebsko i další pohraniční oblasti jižním směrem. (Jedině on totiž mohl mít, dle tradovaného názoru D. Menclové, zvláštní zájem na tom, aby spojení jeho statků na řece Nábě a v Podunají s Chebskem nemohlo být kdykoli přerušeno případnými bočními vpády z Čech.) „Provokativní stavební podnik na výsostném území Přemyslovců“ porušil, dle Kosmovy relace, svrchovanost českého panovníka, knížete Vladislava I., který hrad vzápětí oblehl, dobyl a osadil českou posádkou.

Zmíněný pohraniční konflikt vyvolal zřejmě zvýšený zájem o ochranu zemské hranice, takže již v roce 1126 nechal Vladislavův nástupce, kníže Soběslav I., (budovatel velkolepého paláce a opevnění Pražského hradu), dobýváním údajně poškozený hrad (ve zprávě tzv. kanovníka vyšehradského poprvé uvedený již pod slovanským názvem Przimda), v rámci svého opevňovacího programu v českém pohraničí přestavět, či jinak stavebně vylepšit. (V čem však stavba spočívala zpráva nespecifikuje.) Od té doby se Přimda řadila k nejvýznamnějším českým pohraničním pevnostem a těšila se značnému zájmu českých panovníků; prakticky po celý středověk si zachovávala svůj význam jako strategicky silně exponovaný opěrný bod i jako ochrana celního přechodu na důležité dálkové cestě z Prahy a Plzně do Dolní Falce a Norimberka, který střežili Chodové. (Vazba Chodů na obranu a provoz hradu setrvala prakticky po celou dobu jeho funkční existence.) Příležitostně byla Přimda využívána i jako přemyslovské státní vězení. V 50. – 70. letech 12. století se stala svědkem dramatických událostí, souvisejících se zdejší dvojí internací Soběslava II., pozdějšího českého knížete, o století později, v roce 1249, pak posloužila jako prominentní vězení i pro kralevice Přemysla (pozdějšího krále Přemysla Otakara II), za organizaci neúspěšné vzpoury proti svému otci, Václavovi I.

Od svého založení až do roku 1318, kdy nechal král Jan Lucemburský přimdecké zboží poprvé zastavit, zůstával hrad v přímé držbě panovníka, spravován knížecími, posléze královskými purkrabími, z nichž mnozí byli významnými osobnostmi své doby. Za Jana Lucemburského, (a to nejpozději před pokusem o dobytí hradu v roce 1335 vojáky Ludvíka Bavora), byl zřejmě obvod starého románského hradu rozšířen před skalní hřeben a opevněn gotickou kamennou hradbou s dřevěným ochozem. (Existenci hradby dokládá zpráva z roku 1336.) Ačkoliv Karel IV. navrátil Přimdu po roce 1341 zpět do přímé královské držby a zařadil ji i do svého zákoníku, známého pod názvem Majestas Carolina (tj. mezi nejvýznamnější panovnické mocenské opory za žádných okolností od koruny nezcizitelné), byla přesto později, (počínaje Václavem IV.), opakovaně zastavována. (Písemné prameny ovšem nasvědčují, že lucemburští panovníci již nejevili o Přimdu obzvláštní zájem, ačkoliv stále vnímali její strategickou polohu v pohraničí.) Za husitských válek představovala Přimda mocnou oporu katolické strany na přístupové cestě do Čech, a přestože kališníci roku 1429 městečko v podhradí vypálili, samotného hradu, (krátce před tím králem Zikmundem převedeného spolu s příspěvky na opravu na Jindřicha Žita z Jivjan, se však nezmocnili).

Nejvýznamnějšími zástavními držiteli přimdeckého zboží byli páni ze Švamberka, (na Přimdě od 1454 do 1592), kteří – od sklonku středověku již chátrající a prakticky nevyužívaný hrad – rovněž opravovali a upravovali. Nutné stavební úpravy, na něž byly tehdejšími vládnoucími panovníky, (počínaje Vladislavem Jagellonským a posléze prvními Habsburky), opakovaně poskytovány značné finanční příspěvky, měly sice převážně sloužit k posílení obranyschopnosti hradu, soudě dle soustavných stížností pohraničních Chodů na katastrofální stav objektu, nebyly evidentně pro daný účel vrchností v dostatečné míře realizovány. Z interpretace pramenů (dobových popisů a finančních přípisů) vyplývá, že za Švamberků se stavělo na vnitřním hradě i na předhradí částečně již v pozdním 15. století a později zejména v 16. století po rozdělení hradu (v roce 1548) mezi dva majitele. Hlavním stavebníkem byl Adam ze Švamberka (nejvyšší sudí království českého a relátor za panský stav), který nechal mimo jiné provést i nejnutnější zabezpečovací úpravy věže a opevnění. (Jednalo se zejména o pobití krovu věže dvojitým šindelem, prolomení jižního vstupu do přístavku a zajištění jihozápadního nároží věže provizorním opěrným pilířem, na nějž byl stavební materiál získán rozebíráním části interiéru paláce). Na sklonku švamberského období se stavební stav hradu neustále zhoršoval, až roku 1592 neopravovaný a neudržovaný hrad císař Rudolf II od Švamberků vyplatil a následně rozprodal přimdecké panství. V popise z roku 1609 je hrad již uváděn jako „zcela pustý, zbořený a opuštěný“.

V době třicetileté války již Přimda neměla pro žádnou válčící stranu větší význam a zřícenina byla ponechána svému osudu. Když získali v 2. polovině 17. století zdejší panství s neobydlenou ruinou Přimdy Kolovratové (od 1675 do 20. století), zbyly již z hradeb a zdí kdysi mocné pohraniční pevnosti pouhé trosky s torzem hlavní obytné věže. Roku 1711 došlo následkem úderu blesku k rozsáhlé destrukci jejího jihozápadního nároží. Proces rozpadu zachované hradní zříceniny částečně stabilizovaly základní zajišťovací práce zahájené Kolovraty v 80. letech 19. století. (Týkaly se hlavně odstranění chatrných pozůstatků zříceného zdiva 3. patra velké věže a jejich následného nahrazení novými, dnes již neexistujícími, kamennými bloky).

Další úpravy, iniciované místním okrašlovacím spolkem, který působil ve spolupráci s Památkovým úřadem Praha, proběhly až po 1. světové válce (zejména v roce 1923). Spočívaly ve vyzdění severní zdi věže při oknech, vybudování nového opěráku v severovýchodním nároží, dále v dozdění destruovaného jihozápadního nároží a podezdění kvádrů vnitřního líce západní zdi. V roce 1957 došlo ke zřícení části západní stěny věže a o rok později pak i k částečné destrukci jejího jihovýchodního nároží. (K realizaci nutných oprav však bohužel nedošlo.)

Snahy o záchranu, respektive stabilizaci rozpadající se velké věže registrujeme posléze v 60. letech 20. století, kdy byl hrad, (tehdy již ve správě KSSPPOP v Plzni), v souvislosti s předpokládanými úpravami zaměřen a fotograficky zdokumentován. Vlastní akci „památkové obnovy“ románského jádra hradu zahájila v roce 1968 firma Armabeton na základě kontroverzního projektu SÚRPMO, který počítal s využitím věže jako rozhledny a jejím doplněním do „původní“ hmoty stěnami z pohledového betonu. I když práce, zasahující i do 70. let, nebyly v úplnosti realizovány, stačily zdeformovat jak podobu podstatné části nadzemních konstrukcí věže (jihozápadní nároží se vstupem je dnes v podstatě novostavbou), tak i terénního reliéfu v jejím okolí. (Terénním úpravám padly mimo jiné za oběť zbytky příkopu před 1. hradní branou, buldozer prakticky zcela zlikvidoval reliéfní pozůstatky prvé brány, těžce postižena byla i vstupní komunikace a plocha 1. nádvoří, kde byla zřízena jeřábová dráha.) Od roku 2002 postupně probíhají nejnutnější opravy zaměřené na obnovu pláště zdiva velké věže. Přes nenahraditelné ztráty jak na vypovídací schopnosti, tak památkové podstatě a autenticitě hradu je však nutno konstatovat, že si tato těžce zkoušená památka, jejíž význam dalece přesahuje český rámec, dokázala podržet značnou část své hodnoty a působivosti (Durdík). Přestože majestátní zřícenina dosud nabízí více otázek než odpovědí, představuje díky své relativně spolehlivé dataci, jeden z hlavních zdrojů informací o hradní architektuře počátku, respektive 1. třetiny 12. století na česko-německém pomezí.

Doba vzniku Přimdy je, jak výše uvedeno, rámcově určena historickými prameny. K výstavbě hradu, z jehož nejstarší, románské fáze, známe doposud prakticky pouze monumentální, bohatě vybavenou čtverhrannou obytnou věž s přístavkem a vstupní branou vysekanou ve skalním hřebeni, zjevně došlo na zeleném drnu; dosavadní průzkumy a výzkumy nepřinesly žádné doklady o tom, že by jeho existenci předcházely nějaké jiné stavební, či obecně antropogenní aktivity.

I když nám původní půdorysný rozsah románského hradu – díky mladšímu vývoji areálu a masivnímu přemodelování terénu v rámci novodobých památkových úprav – doposud uniká, lze předpokládat, že v prvých fázích existence byl hrad pouze jednodílný, omezený na západní část (vlastní hradní plošinu) přihrazenou k vrcholovému skalnímu hřebeni, jenž současně plnil funkci přirozené fortifikace. Není pochyb o tom, že jedinečná dominantní poloha nad strmými, neschůdnými svahy zajišťovala i později dostatečné bezpečí a ke stavbě aktivního obranného systému nenutila. (Kamenná hradba s dřevěným ochozem zde vznikla, jak výše zmíněno, zřejmě až ve vrcholném středověku, kdy se útvar vnitřního hradu rozšířil i za skalní hřeben a získal patrně dnešní rozsah.)

Hlavní a nepochybně zcela dominantní stavbu hradu tvořila již od počátku mohutná románská obytná věž čtvercového půdorysu (o straně bezmála 17 m), vybavená na západní straně drobným obdélným přístavkem (rizalitem). Torzo věže, jehož původní líce, (optimálně dochované prakticky jen na severní straně), byly sestaveny z velkých, pečlivě opracovaných žulových a rulových kvádrů, dnes dosahuje úrovně neúplných dvou pater, zděná část stavby však musela být (vzhledem k nápadně rozměrnému půdorysu a značné síle obvodových zdí, v úrovni přízemí až 3,7 m), nejméně třípatrová. (Zbytky zdiva třetího patra jsou spolehlivě doloženy obsáhlou ikonografií.) Svědectvím novodobých památkových úprav věže je především razantní dostavba celé hmoty destruovaného jihozápadního nároží se vstupem, dále doplňky nároží jihovýchodního a severozápadního a střed vyšších partií východní stěny.

Jednotlivá podlaží věže původně vzájemně oddělovaly rovné (trámové) stropy, uložené na výrazné ústupky v síle zdiva. Přízemí, do něhož se zřejmě vstupovalo pouze stropním otvorem, osvětlovalo dodnes téměř intaktně zachované původní štěrbinové okénko ve východní obvodové zdi; dnešní vstup na jižní straně vznikl až v rámci novodobých úprav.

Na rozdíl od přízemí, které dle většiny dosavadních názorů sloužilo jako vězení, o němž se v souvislosti s Přimdou píše již ve 12. století, vykazuje první patro věže jednoznačně representativně obytný charakter. Obsahovalo původně velký plochostropý hradní sál, jehož vysoký obytný standard dokládají pozůstatky mohutného, kamenicky náročně ztvárněného krbu, (včetně profilu římsy a „šmorců“ dýmníku), dochované v severozápadním nároží prostoru. Krb románského jádra hradu je badateli pokládán za jeden z nejstarších, či vůbec nejstarší v Čechách. Osvětlení sálu obstarávala původně okna v hlubokých, půlkruhově zaklenutých nikách. V originální podobě se dochovalo pouze velké, architektonicky řešené okno severní stěny (další, obdobné je i v druhém patře), opatřené na vnitřní straně dodnes patrnou drážkou pro okenice. Integrální součástí románského zdiva prvního patra věže je i půlkruhový vstupní portálek severozápadního průchodu do prvního patra rizalitu – viz níže.

Druhé patro věže, dochované pouze v torzu obvodového zdiva, bylo rovněž plochostropé, již zmíněné jediné původní okno na severní straně, má jednoduché pravoúhlé ostění. O podobě třetího patra věže, z něhož v 19. století již zbyly jen fragmenty severovýchodního nároží, dnes již neexistují žádné doklady. Totéž se týká původního horního ukončení věže a jejího zastřešení. Neméně zajímavý je i zmíněný rizalit, předstupující před severní část západního průčelí věže. Jeho tři obvodové zdi (o síle cca 180 cm), se sice dochovaly jen v rozsahu neúplného přízemí, zbytky napojení na průčelí věže však přecházejí až do úrovně prvního patra. Rizalit je jednoznačně původní součástí věže, jak prozrazuje charakter zdiva i jeho detaily – jmenovitě půlkruhově zaklenutá nika a výklenkový prevet v interiéru přízemí – a jak ostatně potvrdil i archeologický výzkum. Již samotné provedení východní bankálové niky, vybrané ve stěně vlastní věže (s vyvýšenou lavicí o rozměrech 210 x 77 cm) potvrzuje, že s rizalitem se počítalo od samého počátku výstavby donjonu. Pečlivě provedený prevet s kamenným sedátkem v konchou zaklenutém výklenku v síle severní zdi rizalitu, je vesměs považován za nejstarší kompletně dochovaný záchod na českém území.

Původní funkce rizalitu nebyla dosud kastellology spolehlivě interpretována. Domněnku D. Menclové, že tento útvar původně obsahoval schodiště a představoval tak jakousi „zjednodušenou formu malého donjonu“, později vyvrátil T. Durdík s poukazem na dodatečnost přízemního vstupu, který dle současných poznatků vznikl až za Švamberků v 16. století. Samotný rizalit pak tentýž autor považuje za součást, respektive doplněk obytného provozu věže. Podstatně odlišnou interpretaci funkce rizalitu nedávno publikoval V. Razím, jenž se domnívá, že místnost v přízemí (s prevetem a rozměrnou nikou umožňující ležení, pro obyvatele věže navíc obtížně přístupná pouze stropem), byla od počátku vybudována jako prominentní vězení, na Přimdě ostatně připomínané již v roce 1148.

Jak vypadala mimo velkou věž ostatní zástavba románského hradního areálu dosud prakticky neznáme. Podle popisu hradu ze 16. století stávala vpravo od vstupní brány, při skalním hřebeni, kaplička nejasného stáří, součástí původní zástavby románského hradu mohlo být i z kvádrů vyzděné, nepravidelné polozemnicové stavení v nádvoří, stejně jako hradní studna v jeho středu. (Reliéfní relikty těchto objektů jsou dnes, vzhledem k razantnímu přemodelování terénu nádvoří, prakticky již nezjistitelné.)

Poznání podoby a vývoje areálu hradu v mladším středověku a ranném novověku rovněž značně komplikuje sporadické dochování stavebních reliktů a terénních situací i minimum dostupných informací všeho druhu. Z vnějšího gotického opevnění, které obepínalo celý obvod hradu, zůstaly jen sotva zřetelné zbytky, ojediněle se vyskytující na východní, západní a snad i severní (šíjové) straně areálu. Průběh vnější hradby i půdorysy staveb do ní zavázaných můžeme již prakticky sledovat jen na základě starších plánů – zejména Heberovy kresebné rekonstrukce areálu z roku 1843 následně doplněné A. Sedláčkem dle popisů hradu ze 16. století.

Neznáme tak podobu ani původ zaniklé východní vstupní brány a jí přiléhající maštale, o nichž hovoří švamberské popisy ze 16. století, identifikace drobné okrouhlé vížky, zakreslené v jihovýchodní hradbě, je dnes již zcela nemožná. Z obytné budovy (rezidence) v jižním cípu areálu, postavené snad za Švamberků po rozdělení hradu mezi dva majitele, se dochoval jen malý fragment severozápadního nároží a ve svahu pak dva dobře dochované opěrné pilíře. V důsledku drastických terénních úprav zcela zmizely i zbytky budov zřejmě složitějšího stavebního vývoje, které stávaly podél západní a severozápadní strany jádra, včetně gotické palácové budovy, upravované Švamberky v 16. století.

Přes veškeré dosavadní poznání a možné paralely se soudobou, zejména bavorskou hradní architekturou, zůstává románská Přimda – díky nedostatečným vědomostem o širším kastellologickém kontextu – do značné míry i nadále representativním solitérem, jehož přesnější genetické souvislosti bude muset dořešit budoucí bádání. Minimum spolehlivěji datovaných ukázek nejstarších horizontů obytných věží v Evropě bude však toto studium zjevně činit dlouhou dobu mimořádně komplikovaným (Durdík).

Odkazy

Použité podklady:

• Durdík T. – Encyklopedie českých hradů, 2002.
• Durdík T., Sušický V. – Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Západní Čechy, 2005.
• Durdík T. – Hrad Přimda, 2007.
• Líbal D., Hyzler J., Holanová E. – Přimda, SHP, pasport SÚRPMO, 1963.
• Menclová D. – České hrady 1, 1976.
• Poche E. a kol. – Umělecké památky Čech 3, 1980.
• Razím V. – K významu a stavební podobě románského hradu Přimda, Průzkumy památek XV, 2008.
• Sedláček A. – Hrady, zámky a tvrze Království českého 13, 1937.